Johny_travnikar (29.12.2022 18:20:34) 123/123
Pohádky, které jste mohli na Pohlazení číst:
Pohádky, které jste mohli na Pohlazení číst:

08.08.2009 - O hvězdičce Pohlazení
09.08.2009 - Cínový vojáček
10.08.2009 - Oklamaný ďábel
11.08.2009 - O králově psu
12.08.2009 - Trpasličí dárky
12.08.2009 - Jak si kočka dala šít
13.08.2009 - Labutí příběh
14.08.2009 - Labutí panna
15.08.2009 - Zapovězený uzel
16.08.2009 - Co není pravda
17.08.2009 - Tři rady
18.08.2009 - Myslíš to vážně?
18.08.2009 - Velký hvězdný bál
19.08.2009 - Jak Honza rozesmál princeznu
19.08.2009 - Hrnečku vař
20.08.2009 - Pohádka o štěstí a smůle
20.08.2009 - Jaro, Léto, Podzim, Zima
21.08.2009 - Chytrý Martin
22.08.2009 - Malá mořská víla
23.08.2009 - Perníková chaloupka
23.08.2009 - Liška a čáp
24.08.2009 - O dvou malých bublinkách
24.08.2009 - Liška a vrána
25.08.2009 - O zlatých jablíčkách
27.08.2009 - Pohádka o smutné holčičce /Smajlíkově barevná od Blimakra/
27.08.2009 - Kohout se zlatým peřím
28.08.2009 - Pohádka o malé hvězdičce
29.08.2009 - Jak Rozum se Štěstím vandrovali
29.08.2009 - Dary vodních panen
30.08.2009 - Polovina všeho
31.08.2009 - O Sněhurce deathmetalistce /moderní/
04.09.2009 - O hvězdné Princezně
04.09.2009 - Zlatovláska
05.09.2009 - Je důležité jakým způsobem se .... Tři žáby
06.09.2009 - Dlouhý, široký a bystrozraký
06.09.2009 - Malenka
07.09.2009 - Moudrý zlatník
07.09.2009 - O smolíčkovi
08.09.2009 - O Sněhurce a sedmi trpaslících
09.09.2009 - Pasáček zajíců
10.09.2009 - Princ z červánkové země
13.09.2009 - Proč jsou labutě bílé

► ► ► Staré pověsti české:
14.09.2009 - Blaničtí rytíři
16.09.2009 - O Libuši
17.09.2009 - O králi Ječmínkovi
20.09.2009 - Kutnohorští havíři
◄ ◄ ◄

22.09.2009 - Hadí princezna a zlatý klíček
23.09.2009 - Ptačí král
24.09.2009 - Kohout se zlatým peřím
25.09.2009 - Jak krejčík vylekal obra
26.09.2009 - Honzík neposeda
28.09.2009 - Diamantová sekera
29.09.2009 - O zlatém ptáku
30.09.2009 - Papírová vlaštovka
01.10.2009 - Mráz a mrazivec
02.10.2009 - Vlk a Sekáč
04.10.2009 - Tajné slovo
05.10.2009 - Vánoce u medvědů
05.10.2009 - Obr paleček
06.10.2009 - Čarovné ovoce
10.10.2009 - Pohádka o Měsíci
11.10.2009 - Bílý had
11.10.2009 - O Popelce
12.10.2009 - Jdi tam, nevím kam, přines to nevím co
16.10.2009 - Čučina
18.10.2009 - Křišťálová koule
19.10.2009 - Jak si Honza opatřil nevěstu
19.10.2009 - Vytrestaný tanečník
20.10.2009 - Jak Honza špásoval
21.10.2009 - Mazaný učitel a čertiska
22.10.2009 - O bledulkách
23.10.2009 - Podzimní pohádka
24.10.2009 - Černá a Bílá
25.10.2009 - Kráska a zvíře
26.10.2009 - Povedený učenec
28.10.2009 - Tak svět odplácí
29.10.2009 - Jak si holub stavěl hnízdo
31.10.2009 - Šediváček
02.11.2009 - Kouzelná loď
03.11.2009 - Medvědí kůže
04.11.2009 - Jak dva lhali, až se prášilo
04.11.2009 - Jasné slunce zlé skutky vyjevuje
05.11.2009 - Konec obra Jordána
06.11.2009 - Zrnko prosa
07.11.2009 - Jak se osel Arcilev stal králem lvů
12.11.2009 - Lakomá Barka
29.11.2009 - Jak jeden krejčík ke štěstí přišel
08.12.2009 - Jak Jan hledal smrt
09.12.2009 - Červená Karkulka
11.12.2009 - Lesní chaloupka
13.12.2009 - Kosmáček
14.12.2009 - Myslíš to Vážně
18.12.2009 - O ovčích vílách
26.12.2009 - O sněžné vlčici (1.část)
27.12.2009 - O sněžné vlčici (2.část)
29.12.2009 - O sněžné vlčici (3.část)

► ► ► Pohádky v brněském hantecu:
07.01.2010 - Šípkatá Růža (Šípková Růženka)
08.01.2010 - Šťabajzna a sedm prcků (Sněhurka a sedm trpaslíků)
09.01.2010 - Jak zkalil Žanek HUSA...Pakostnici (Upálení Jana Husa)
10.01.2010 - O perníkové chaloupce
12.01.2010 - Salcna nad goldnu (Sůl nad zlato)
◄ ◄ ◄

18.01.2010 - O myšce tulačce
21.01.2010 - Sedm kůzlátek
22.01.2010 - O koblížkovi
23.01.2010 - Strýček Příhoda
28.01.2010 - O lži
29.01.2010 - Jak rozum se štěstím vandrovali
01.02.2010 - Kominíček
11.02.2010 - O nezbedných kůzlátkách
12.02.2010 - Hvozdík
13.02.2010 - Pidivousek
17.02.2010 - Zlatý jelen
18.02.2010 - Anežka ve skále
06.03.2010 - O kouzelném ptáčkovi
11.03.2010 - Pohádka o řepě
13.03.2010 - Štěstí a neštěstí
31.03.2010 - Čert a Káča
02.02.2011 - Kdo je hloupější?


Pohádky v seznamu jsou seřazeny vzestpně dle data (od nejstarší), pohádky na fóru jsou seřazeny opačně - sestupně (od nejnovější)

Johny_travnikar (28.12.2022 00:34:25) 122/123
Pohádky, které jste již mohli na Pohlazení číst:
08.08.2009 - O hvězdičce Pohlazení
09.08.2009 - Cínový vojáček
10.08.2009 - Oklamaný ďábel
11.08.2009 - O králově psu
12.08.2009 - Trpasličí dárky
12.08.2009 - Jak si kočka dala šít
13.08.2009 - Labutí příběh
14.08.2009 - Labutí panna
15.08.2009 - Zapovězený uzel
16.08.2009 - Co není pravda
17.08.2009 - Tři rady
18.08.2009 - Myslíš to vážně?
18.08.2009 - Velký hvězdný bál
19.08.2009 - Jak Honza rozesmál princeznu
19.08.2009 - Hrnečku vař
20.08.2009 - Pohádka o štěstí a smůle
20.08.2009 - Jaro, Léto, Podzim, Zima
21.08.2009 - Chytrý Martin
22.08.2009 - Malá mořská víla
23.08.2009 - Perníková chaloupka
23.08.2009 - Liška a čáp
24.08.2009 - O dvou malých bublinkách
24.08.2009 - Liška a vrána
25.08.2009 - O zlatých jablíčkách
27.08.2009 - Pohádka o smutné holčičce
27.08.2009 - Kohout se zlatým peřím
28.08.2009 - Pohádka o malé hvězdičce
29.08.2009 - Jak Rozum se Štěstím vandrovali
29.08.2009 - Dary vodních panen
30.08.2009 - Polovina všeho
31.08.2009 - O Sněhurce deathmetalistce
04.09.2009 - O hvězdné Princezně
04.09.2009 - Zlatovláska
05.09.2009 - Je důležité jakým způsobem se co řekne... Dva kapesníky... Tři žáby
06.09.2009 - Dlouhý, široký a bystrozraký
06.09.2009 - Malenka
07.09.2009 - Moudrý zlatník
07.09.2009 - O smolíčkovi
08.09.2009 - O Sněhurce a sedmi trpaslících
09.09.2009 - Pasáček zajíců
10.09.2009 - Princ z červánkové země
13.09.2009 - Proč jsou labutě bílé
► Staré pověsti české:
14.09.2009 - Blaničtí rytíři
16.09.2009 - O Libuši
17.09.2009 - O králi Ječmínkovi
20.09.2009 - Kutnohorští havíři ◄
22.09.2009 - Hadí princezna a zlatý klíček
23.09.2009 - Ptačí král
24.09.2009 - Kohout se zlatým peřím
25.09.2009 - Jak krejčík vylekal obra
26.09.2009 - Honzík neposeda
28.09.2009 - Diamantová sekera
29.09.2009 - O zlatém ptáku
30.09.2009 - Papírová vlaštovka
01.10.2009 - Mráz a mrazivec
02.10.2009 - Vlk a Sekáč
04.10.2009 - Tajné slovo
05.10.2009 - Vánoce u medvědů
05.10.2009 - Obr paleček
06.10.2009 - Čarovné ovoce
10.10.2009 - Pohádka o Měsíci
11.10.2009 - Bílý had
11.10.2009 - O Popelce
12.10.2009 - Jdi tam, nevím kam, přines to nevím co
16.10.2009 - Čučina
18.10.2009 - Křišťálová koule
19.10.2009 - Jak si Honza opatřil nevěstu
19.10.2009 - Vytrestaný tanečník
20.10.2009 - Jak Honza špásoval
21.10.2009 - Mazaný učitel a čertiska
22.10.2009 - O bledulkách
23.10.2009 - Podzimní pohádka
24.10.2009 - Černá a Bílá
25.10.2009 - Kráska a zvíře
26.10.2009 - Povedený učenec
28.10.2009 - Tak svět odplácí
29.10.2009 - Jak si holub stavěl hnízdo
31.10.2009 - Šediváček
02.11.2009 - Kouzelná loď
03.11.2009 - Medvědí kůže
04.11.2009 - Jak dva lhali, až se prášilo
04.11.2009 - Jasné slunce zlé skutky vyjevuje
05.11.2009 - Konec obra Jordána
06.11.2009 - Zrnko prosa
07.11.2009 - Jak se osel Arcilev stal králem lvů
12.11.2009 - Lakomá Barka
29.11.2009 - Jak jeden krejčík ke štěstí přišel
08.12.2009 - Jak Jan hledal smrt
09.12.2009 - Červená Karkulka
11.12.2009 - Lesní chaloupka
13.12.2009 - Kosmáček
14.12.2009 - Myslíš to Vážně
18.12.2009 - O ovčích vílách
26.12.2009 - O sněžné vlčici (1.část)
27.12.2009 - O sněžné vlčici (2.část)
29.12.2009 - O sněžné vlčici (3.část)
►►► Pohádky v brněském hantecu:
07.01.2010 - Šípkatá Růža
08.01.2010 - Šťabajzna a sedm prcků (Sněhurka a sedm trpaslíků)
09.01.2010 - Jak zkalil Žanek HUSA v Pakostnici (Upálení Jana Husa)
10.01.2010 - O perníkové chaloupce
12.01.2010 - Salcna nad goldnu (Sůl nad zlato) ◄◄◄
18.01.2010 - O myšce tulačce
21.01.2010 - Sedm kůzlátek
22.01.2010 - O koblížkovi
23.01.2010 - Strýček Příhoda
28.01.2010 - O lži
29.01.2010 - Jak rozum se štěstím vandrovali
01.02.2010 - Kominíček
11.02.2010 - O nezbedných kůzlátkách
12.02.2010 - Hvozdík
13.02.2010 - Pidivousek
17.02.2010 - Zlatý jelen
18.02.2010 - Anežka ve skále
06.03.2010 - O kouzelném ptáčkovi
11.03.2010 - Pohádka o řepě
13.03.2010 - Štěstí a neštěstí
31.03.2010 - Čert a Káča
02.02.2011 - Kdo je hloupější?


Pohádky v seznamu jsou seřazeny vzestpně dle data (od nejstarší), pohádky na fóru jsou seřazeny opačně - sestupně (od nejnovější)

Johny_travnikar (02.02.2011 00:14:17) 121/123
Kdo je hloupější? (Půnoční pohádka na přání)
[Božena Němcová]

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.
"A zač?" ptala se žena.
"No zač, co trh platí."
Žena vzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. "Strejčku, kupte slepici!" křičela na něho.
"A zač má být?"
"No, co trh platí."
"Trh platí groš."
"No, tak je za groš."
Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho pověsila na hůl, vzala na rameno a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavě rozleželo a on pravil k ní: "Teď nebudeš bita; půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než ty jsi, pak tě teprv zbiju."
Šel tedy do světa. Jednoho dne přijde do města, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat. Paní se chvilku na něho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá
"No, co dělám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mě srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe."
Sloužící běžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil.
Paní si hned pro chalupníka poslala.
"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.
"Ovšemže byl, a zase tam půjdu," odpověděl chalupník.
"Neznáš tam mého synáčka?"
"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."
"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu těch tři sta zaltých a na šest tenkých košil a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská a žadnou nouzi netrpí?"
"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."
Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.
"Ó ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl někdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal! Chytrá šelma tě ošidila."
Paní povídala, jak ten člověl vypadal, a pán sednuv na koně, uháněl za ním.
Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když viděl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.
"Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?" tázal se pán.
"Ba viděl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Copak udělal, milostpane?"
Milostpán se mu se vším svěřil.
"I toť je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města, a bojím se, aby mi neulít."
"Inu, já tu zůstanu chvíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z koně a podal ho chalupníkovi.
"Ale o to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout, a já bych se naplatil."
Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů. Chvíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člověk se ještě nevracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že vezme toho ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít. I pozdvihne klobouk, strčí pod něj ruku - a lap! vytáhne suchou hroudu.
Proklínaje šibala věčně věkův, přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty."

avocado (31.03.2010 22:13:17) 120/123
Čert a Káča...
V jedné vesnici žila máma se svou dcerou Káčou. Měly chalupu, zahradu a něco peněz. Ale s Káčou nikdo ani nemluvil, jak byla hubatá. Když byla v neděli ve vesnici muzika, všechna děvčata tancovala, jen pro Káču nikdo nepřišel. Káča se rozzlobila a povídá: "Tak ráda bych tancovala! Třeba i s čertem."

Když v něděli přišla do hospody, čekal u dveří pán v mysliveckém obleku. Hned přistoupil ke Kačence a pozval ji k tanci. "Kdopak to asi je?" ptali se lidé.

Ale Kačenka se o to nestarala, byla ráda, že tancuje. Celý večer s ní pán tancoval a večer ji potom vyprovázel domů. "Do smrti bych s vámi tancovala," povídá Kačenka. "Tak pojď se mnou!" "A kde bydlíte?" "Chyť se mne okolo krku a uvidíš!" Káča se ho chytla, pán se proměnil v čerta a letěl s ní do pekla.

U vrat se zastavil a tloukl na vrata. Kamarádi přišli, otevřeli mu a chtěli Káču sundat. Ale ta se držela čerta jako klíště. Čert musel s Káčou ke knížeti pekel. "Koho si to neseš?" ptal se ho. I vyprávěl čert, jak ke Káče přišel. "Ty hlupáku, jdi mi z očí a hleď se Káči zbavit," řekl kníže.

Čert se opět proměnil v myslivce a celý smutný se vrátil s Kačenkou zase na zem. Sliboval jí hory, doly, když ho pustí, ale marně. Potkali ovčáka. "Koho to nesete?" ptal se ovčák. "Ach, skočila mi na krk a nemohu se jí zbavit," řekl čert. "Nu, já vám pomohu, ale musíte za mne chvilku pást stádo."

Co by čert neudělal, aby se Káči zbavil. Že tedy počká. "Slyšíš, chyť se mne," volal ovčák na Káču. Sotva to Káča uslyšela, pustila čerta a chytla se huňatého ovčákova kožichu. To byla tíha, až bylo ovčákovi horko.

Přišel k rybníku. Pomalu vytáhne jednu ruku z rukávu, pak druhou. Káča nic neví. Potom si rozepnul první knoflík, druhý, třetí a žbluňk - Káča byla i s kožichem v rybníce. Ovčák vytáhl kožich a pospíchal ke svému stádu.

"Děkuji ti za tvou službu, žes mne zbavil Káči. Jednou se ti odměním. Ale abys věděl, komu jsi pomohl. Jsem čert." A po těch slovech zmizel. Ovčák si povídá: "To jsou všichni čerti tak hloupí?"

V té zemi, kde žil ovčák, panoval zlý kníže. O lid se nestaral, jen peníze utrácel. Jeho dva správcové nebyli o nic lepší. Jednou pozval kníže slavného hvězdáře, aby mu pověděl, jak se mu dále povede. "Ach, knížecí milosti, zle. Čert si přijde pro správce i pro vás." Kníže se rozhněval a dal hvězdáře odvést do vězení. Ale od té doby nespal a stále myslel na hvězdářovu předpověď.

Ovčák zatím pásl stádo a zapomněl už na čerta i na Káču. Až jednou stojí před ním čert, jako by ze země vyrostl a povídá ovčákovi: "Přišel jsem, abych se ti odměnil. Poslouchej dobře! Váš kníže je velmi zlý a jeho správcové taky. Však sám víš, jak s lidmi jednají. Za týden si pro ně přijdu, abych je odnesl do pekla. Ty dva správce zatím jen postraším. Přijdu si pro toho prvního a jak ho povedu nádvořím, ty přijdeš a řekneš: odejdi, nebo bude s tebou zle! Já správce pustím a půjdu pro druhého a tomu zase tak pomůžeš. Oni se ti bohatě odmění. Potom odnesu knížete, ale tomu už nesmíš pomoci, sice by bylo s tebou zle. Dobře si to pamatuj!"

Za týden šel ovčák do hradu. Byla bouře, blesky bily a najednou tu byl čert a vede správce. Ten se třásl hrůzou, prosil a naříkal. Ovčák se k němu přitočil a houkne na čerta: "Odejdi, nebo bude s tebou zle!" Čert správce pustil a zmizel. Správce byl šťasten, děkoval ovčákovi a naměřil mu pytel zlata. Stejně ovčák pomohl i druhému správci a i od něj dostal pytel zlata.

Kníže to všecko viděl z okna. Ihned poslal pro ovčáka a prosil, aby ho také zachránil. Sliboval mu hory doly. Ovčák se drbal za uchem a povídá: "Ach, pane, vám už nesmím pomoci. Byl jste na lidi příliš zlý." Ale kníže tolik sliboval, že se polepší a lidem vynahradí všecko, čím jim ublížil. Ovčák tedy slíbil, že to zkusí.

Zase byla hrozná bouře, do zámku přišel čert a rovnou ke knížeti. Ovčák byl u knížete; kníže už ho ani nechtěl pustit. Čert, jak viděl ovčáka, zle se na něj rozkřikl. "Zapomněl jsi, co jsem ti řekl? Knížeti už nepomůžeš." Ovčák se usmál a povídá: "Ale o knížete nejde. Je tu Káča a ptá se po tobě." Jak to čert uslyšel, pustil knížete a byl ten tam.

Kníže samou radostí ovčáka objímal. Od té doby byl k lidem dobrý a spravedlivý. Ovčák se stal jeho rádcem a všem se vedlo dobře.

avocado (13.03.2010 22:29:54) 119/123
Štěstí a neštěstí...
Byl jeden chudý člověk. Neměl ani dobytek, ani nářadí. Jen kupu dětí. Když přišlo jaro, neměl čím orat. Ostatní jeli na pole s pluhem. Chudák vzal na rameno motyku a šel. Po cestě potkal dvě krásné panny. Jedna se jmenovala Štěstí a ta druhá Neštěstí. Chvíli si ho prohlížely a pak mu zastoupily cestu: "Kam jdeš, člověče," usmála se jedna z nich. "Mé zlaté panenky, potkalo mne neštěstí. Nemám čím orat. Nevím, jak bych uživil své děti." Krásné panny přikývly a řekly: "Něco ti darujeme." Panna Štěstí se obrátila na pannu Neštěstí. "Když je tento člověk tvůj, něco mu daruj." I darovala mu Neštěstí pět zlatých. "Jdi domů a kup si vola. Budeš mít čím orat."

Chudák přišel domů a schoval peníze do hrnku se solí. Druhý den přišla sousedka, bohatá selka. "Nemám doma ani špetku soli. Trochu bych jí potřebovala," řekla selka. "Tamhle stojí hrneček. V něm je sůl," řekla chudákova žena. A selka si hrneček i se solí odnesla. Když přišel chudák domů, začal hledat hrneček se solí. Ptal se ženy, ale ta o žádných penězích nevěděla. Přiznala se, že hrneček se solí odnesla sousedka selka. Chudák běžel za selkou, aby mu peníze vrátila. Selka se jen smála. Kde by on, chudák, vzal tolik peněz. Chudák nevěděl, co počít. Nikdo mu nevěřil. Vypadalo to, že nemluví pravdu a že je chce neprávem získat. Tak přišel chudák o peníze, které dostal od Neštěstí. Plakal, ale nikdo mu nepomohl. Vzal tedy motyku a šel znovu na pole. A opět potkal krásné panny. Ani je samým žalem nepoznal. Ale ony poznaly jeho. I ptaly se ho, jako prve. A on jim odpověděl jako předtím. Neštěstí mu po chvilce váhání darovalo 10 zlatých. Chudák přišel domů a schoval peníze mezi jetel. Bál se, že je někdo najde. Druhého dne přišla zase bohatá selka a prosila o trávu pro jejich telata. Chudákova žena jí ji ráda dala.

Chudák spěchal domů. Těšil se, až peníze přepočítá. Ale když neviděl jetel, běžel za ženou. Jak vkročil do světnice začal hubovat. A zase bylo jako předtím. Chudákova žena plakala, že nic nevěděla. Selka se chudákovi smála, ale chudák se práva nedovolal. Nikdo mu nevěřil. Chudák přestal věřit, že je nějaká spravedlnost. Vzal motyku a odešel na pole. Cestou potkal opět ony dvě krásné panny. Panny se zastavily a vyptávaly se chudáka, co ho všechno potkalo. "Vidíš," řeklo Neštěstí druhé panně, "moje dary tomuto chudákovi neprospívají. Daruj mu něco ty!" Štěstí se usmálo a darovalo chudákovi dva groše a řeklo: "Jdi k řece, budou tam lovit ryby, ale žádné nechytí. Popros, aby na tvoje štěstí vytáhli sítě."

Chudák udělal, co mu Štěstí poradilo. Poprosil rybáře, aby na jeho štěstí vytáhli sítě. Jakmile rybáři začali sítě vytahovat, bylo v nich najednou tolik ryb, že je neměli ani kam dávat. Rybáři byli tak překvapení, že se ho ptali, co mu mají dát. "Prodejte mi ryb za dva groše," usmál se chudák. I prodali mu za dva groše jednu rybu a druhou mu k tomu přidali darem. Chudák vzal obě rybky a šel domů. Dal je ženě, aby je uvařila. Ale ženě bylo rybek líto a nechala je na živu. V tom jel vesnicí bohatý pán, který byl velmi smutný. Když uslyšel od chudáka, že má dvě rybky, které dokážou každého rozveselit, bohatě ho odměnil a rybičky si odvezl s sebou domů. Tak nalezl chudák své štěstí jen pomocí dvou grošů.

avocado (11.03.2010 22:33:01) 118/123
Pohádka o řepě...
Žili, byli jeden stařeček a jedna stařenka. Bydleli v malé doškové chaloupce a s malou zahrádkou. V domečku ale nežili sami. Starali se o vnučku, vnoučka, kočičku, a pejska. Dědeček s babičkou byli velmi chudí a jen taktak měli na živobytí.

„Víš co, babičko“, povídá jednoho dne dědeček, „zasadíme si řepu. Až vyroste, najíme se všichni dosti.“ A jak se dědeček rozhodl, tak udělal. Zoral a vyplel políčko a zasadil řepu. Sedl si u pole a čekal. Mráz ho štípal do tváří, vítr fičel do uší, déšť ho celého zmáčel, ale dědeček čekal a čekal. Sluníčko se přestalo schovávat za mraky a řepa pomaloučku začala růst.

Vyrostla řepa veliká, převeliká.

Dědeček tahal, tahal, ale řepu nevytáhl.

Dědeček celý šťastný spěchá do chaloupky za babičkou, ale ta moc veselá není. „Ach dědku, dědku,“ stýská si babička, „ už tu není nic, co bych vám mohla dát k snědku. Děti vypily poslední zbyteček mléka k obědu a spíž už je úplně vymetená. Ach, dědku, dědku, co si jenom počneme?“

„Ale babko, už se nemrač! Máme vystaráno. Vyrostala nám obrovská řepa! Sám ji nevytáhnu, ale pomůžeš-li, jistě se nám to podaří.“

Dědek chytil za řepu, babka za dědka: tahali, tahali, ale řepu nevytáhli.

Zavolali na pomoc vnoučka. Dědek chytil za řepu, babka za dědka, vnouček za babku: Tahali, tahali, ale řepu nevytáhli.

Zavolali na pomoc vnučku. A znova. Dědek chytil za řepu, babka za dědka, vnouček za babku, vnučka za vnoučka: tahali, tahali, ale řepu nevytáhli.

Zavolali na pomoc pejska, ale ani s ním nepochodili.

Potom poprosili o pomoc kočičku: dědek chytil řepu, babka dědka, vnouček babku, vnučka vnoučka, pejsek chytil za vnučku, kočička za pejska – tahali, tahali, ale řepu nevytáhli.

Dědeček s babičkou už byli celí znavení a báli se, že řepu nevytáhnou.

Vtom si kočička vzpomněla na malou myšku a zavolala ji na pomoc. Dědek chytil za řepu, babka za dědka, vnouček za babku, vnučka za vnoučka, pejsek za vnučku, kočička za pejska, myšička za kočičku. Tahali, tahali, až řepu vytáhli.

To bylo radosti! A všichni se hodně najedli.

A na kopečku zazvonil zvonec a naší pohádky je konec.

Johny_travnikar (06.03.2010 22:11:15) 117/123
O kouzelném ptáčkovi
Byl jednou jeden chudý truhlářský tovaryš, který se vydal do světa na vandr, aby si vydělal na živobytí. Šel a šel, až jednoho dne přišel do velkého města, kde zašel do dílny mistra truhláře a ten ho přijal do služby. Vedle té dílny byla malinka zahrádka, na které mistr truhlář odpočíval po práci. I událo se jednoho dne, že tam, kde se vzal, tu se vzal, přilétnul modrý ptáček a dal se do zpěvu tak krásného, že lidé ustávali v práci a vycházeli ven, aby se podívali a naslouchali. A když druhého dne opět modráček přiletěl, přerušili lidé práci a poslouchali. A tak tomu šlo den co den.

Jednoho dne přišla k truhláři žebračka a zrovna, když jí hospodyně strkala do uzlíku pořádný kus chleba, přiletěl modráček a dal se do zpěvu. Tu žebračka pravila: „To je kouzelný ptáček, kdo sní jeho srdce, najde každého rána pod polštářem zlaťák.“ „Ale, jděte matičko, kdo by zabíjel tak krásného zpěváčka.“ usmála se mistrová. Ale truhlářský tovaryš vše slyšel a od toho dne přemýšlel, jak by plachého ptáčka polapil. Ale nic mu na mysl nepřišlo. Za měsíc se tu žebračka objevila znova, a tak se k ní přitočil, strčil jí nějaký ten krejcar a zeptal se, jak by toho modráčka mohl polapit. „Ach, panáčku, nasypej mu trochu zlatého zrní.“ „Kde bych já vzal zlaté zrní, matičko.“ řekl smutně tovaryš. „Král má plné pytle takového zrní.“ poradila mu žebračka.

Druhého dne se tedy truhlářský tovaryš vydal na královský zámek a nechal se ohlásit u krále. „Pane králi, dejte mi trochu zlatého zrní, nasypu ho ptáčkovi modráčkovi a získám jeho kouzelné srdce.“ Ale král mu odvětil: „Dám ti zlaté zrní, když mi z lesa přivedeš zlatého jelena.“ Truhlářský tovaryš šel do lesa a hledal zlatého jelena. Když ho konečně našel, řekl mu: „Pojď se mnou na královský hrad, dostanu za tebe zlaté zrní, to nasypu ptáčkovi modráčkovi a získám tak jeho kouzelné srdce.“ „Půjdu s tebou na královský hrad, když mi přineseš zlatého kapradí.“ odvětil zlatý jelen.

Tak se truhlářský tovaryš vydal hledat zlaté kapradí, což nebylo vůbec jednoduché, ale protože byl statečného a trpělivého srdce, nakonec došel až na samý konec světa, kde roste zlatého kapradí spousta. Když se shýbnul, aby kapradí natrhal, objevila se krásná panna. „Proč trháš mé zlaté kapradí?“ ptala se. „Potřebuji je pro zlatého jelena, půjde se mnou pak na zámek a já za něj dostanu zlaté zrní, nasypu ho modráčkovi a získám tak jeho kouzelné srdce.“ „Dobrá, dám ti zlaté kapradí, ale musíš mě vzít s sebou.“ řekla ta překrásná panna. A truhláři nezbylo, než i na tento obchod přistoupit. Natrhal zlatého kapradí a vydal se s pannou zpět.

Když přišel do lesa, dal jelenovi sníst zlaté kapradí, ten se k nim pak připojil a šli na zámek. Když král viděl, že truhlářský tovaryš přivedl zlatého jelena, byl radostí bez sebe a dal mu celý pytel zlatého zrní. A tovaryš přišel do dílny svého mistra, přivedl překrásnou pannu a přinesl si pytel zlatého zrní.

Když v obvyklou hodinu přiletěl modráček a dal se do zpěvu a lidé ustávali v práci, aby poslouchali, nasypal si truhlářský tovaryš na dlaň trochu toho zlatého zrní. Modráček ustal ve zpěvu, usedl tovaryši na ruku a jal se to zrní zobat, a tak ho truhlář polapil. Rychle modráčka zabil, vyříznul mu srdce a spolknul ho. A druhého dne opravdu našel po svým polštářem zlaťák.

Tovaryš už nepotřeboval sloužit u truhlářského mistra. Vzal překrásnou pannu, vrátil se s ní do rodné vsi, kde si postavil dům, s tou pannou se oženil a žili spolu v dostatku a hojnosti až do konce svých dnů.

A od těch dob lidé ustávají v práci, aby naslouchali, zda nepřiletí modráček a nezazpívá svoji překrásnou písničku.

avocado (18.02.2010 22:12:02) 116/123
Anežka ve skále...
Byla kdysi rozlehlá planina a na té planině stála osamocená skála. Stála tam už dlouhá desetiletí, staletí, snad tisíciletí. Jen málokdy k ní ale zabloudil živý tvor. Ve skále byla jeskyně.

Jednoho dne se přihodilo, že do jeskyně vběhlo malé děvčátko. Vypravilo se s rodiči na výlet a u skály si chtěli odpočinout. Zatímco rodiče seděli v trávě, dívenka se radovala ze svého objevu. V jeskyni našla pramínek čerstvé chladivé vody a také se jí líbila ozvěna jejího hlasu, když radostně pokřikovala na maminku a tatínka, aby se šli také podívat.

Skála s úsměvem pozorovala skotačení děvčátka. „Ach jak je to krásné, když tu nejsem sama. Ach jak je pěkné slyšet dětský smích.“ říkala si. Pak jí ale přišlo na mysl, že děvčátko odejde a ona, skála, tu zůstane zase sama. Rozhodla se tedy skála, že dítě v sobě ukryje a nevydá. Jak si usmyslela, tak udělala. Ozval se ohlušující rachot a vchod do jeskyně zavalily obrovské balvany. Marně rodiče volali, marně matka plakala, marně otec bušil do kamene. Skála se již neotevřela a ubohé děvčátko v ní zůstalo uvězněno.

Dívka, Alžběta se jmenovala, od té chvíle žila v jeskyni. Z chladivého pramínku pila vodu, štěrbinou ve stropě skály hleděla na modré nebe. Skála s ní čas od času rozmlouvala, ale jaká je řeč se skálou? Alžbětě se stýskalo. Uplynulo několik let a Alžběta prosí skálu: „Skálo, milá skálo. Už kolik let jsem neviděla slunce, už kolik let jsem necítila jeho paprsky na své kůži. Pusť mne ven jen na chviličku. Slibuji ti, že se vrátím, jen co se nadýchám čerstvého vzduchu.“

„Dobrá, „řekla skála, „Můžeš vyjít ven. Ale jako zástavu mi tu musíš nechat své srdce. Jinak vím, že by ses nevrátila.“

SrdíčkoAlžběta s povzdechem odložila své srdíčko v jeskyni a nato ji skála pustila ven.

To byla krása. Tráva voněla, v dáli se zelenal les. Sluníčko vyslalo k Alžbětě své paprsky a zahřálo její bledé tváře. Tak krásně Alžbětě už dávno nebylo. Nejraději by se rozběhla planinou pryč pryč od svého vězení. Ale nemohla, její srdce ji volalo zpět. Ještě se projdu kolem skály čerstvou trávou, pomyslela si Alžběta, pak se vrátím.

Tomáš byl mlynářský učeň. Každý den musel z domova dlouhou cestou do sousední vesnice, kde stál na řece mlýn. Vždy, když procházel kolem osamocené skály, vzpomněl si, že se říká, že v sobě skála uvěznila děvčátko. Myslel na to i dnes, když uviděl blízko zavaleného vchodu do jeskyně dívku. V jednu chvíli tam dívka byla a v druhé již nebyla. Kam zmizela? divil se Tomáš. Nebylo jiného vysvětlení, než že vstoupila do skály. Ale kudy? Tomáš zkoumal skálu ze všech stran, ale neobjevil v ní ani štěrbinku. Zklamaně šel domů, ale to, co viděl mu nešlo z hlavy. Chodíval ke skále a celé hodiny sedával opodál, opřený o mladý strom jako by čekal, až se dívka znovu objeví.

Dočkal se. Alžběta jednoho večera opět vyšla z jeskyně. Blaženě přivřela oči a vdechovala vůni letních květin, rozesetých po lukách kolem.

Tomášovi se dívka líbila. Byla křehká a bledá, modré oči mu připadaly jako dvě jasné hvězdy. Zamiloval se.

Alžběta se ho zprvu polekala, ale když poznala, že jí neublíží, byla šťastná, že může mluvit s člověkem a i ona pocítila k mládenci lásku.

„Nevracej se do skály.“ řekl jí Tomáš, „Pojď se mnou k mým rodičům a já si tě vezmu za ženu.“

Alžběta mu smutně vysvětlila, že její srdce zůstává vždy uvnitř skály. „Nikdy se mi nepodaří uniknout.“ řekla a slzy jí stékaly po tvářích, když se vracela do svého obydlí. Skála se za ní zavřela. Tomáš do ní bušil až měl dlaně krvavé, ale kámen se nepohnul. „Ne!“ zavolal Tomáš, „Alžbětu ti nenechám!“ Naposledy uhodil do balvanu a vypravil se na cestu za poustevníkem, který žil v hlubokých lesích. Ten jediný snad mohl vědět, jak nad mocnou skálou zvítězit.

„Nebude to lehké,“ řekl poustevník. „Vypotíš potoky krvavého potu než skálu přemůžeš, pokud vysílením nepadneš dříve než se ti to podaří.“

„Nebojím se ničeho.“ odpověděl Tomáš.

Poustevník pokračoval: „ Každá skála má hluboko pod zemí žílu, která jí dodává sílu. Žíla je ale skryta hluboko, přehluboko pod povrchem země. Když se ti podaří ji přetnout, Alžběta bude volná.“

Tomáš si opatřil několik motyk a krumpáčů a vydal se ke skále.

„Ho ho ho! “ smála se skála, když začal kopat. „ Myslíš, že se prokopeš ke své milé?“

Tomáš neodpovídal a kopal dál.

„Přestaň mě už lechtat těmi svými motykami,“ uchechtávala se skála, když Tomáš kopal už druhý rok. „Podívej se na sebe, brzy sám padneš do jámy, kterou jsi vykopal. Vzdej to dokud je čas.“

Tomáš zaťal zuby a kopal další rok a pak ještě další dva. Byl už velmi slabý, zhubl tak,

že byl kost a kůže, na rukou krvavé mozoly. A žílu dosud nenašel. Začal ztrácet naději. Skála se mu jen smála.

Zastavil se v práci a narovnal záda. Opřel bradu o násadu motyky a díval se kolem sebe. Až teď si uvědomil, kolikrát přešlo jaro, léto, podzim a zima, zatímco on jen kopal a kopal, aniž by vnímal jestli svítí slunce nebo prší. Už nemohu dál řekl si.

„Jdi domů, ubožáku,“ promluvila skála, jakoby věděla, na co Tomáš myslí. „Vykoupej se, zalez do nadýchaných peřin u kamen.“ Ano, představa to byla slastná. Ale to bych se nesměl jmenovat Tomáš! Nevzdám se. Ne, rozhodně ne teď, když už mohu být skoro u cíle. Vzal motyku a několikrát se rozpřáhl, když --- opravdu ----- uviděl rudozlatou žílu.

V té chvíli i skála pochopila, že prohrála a chtěla smlouvat.

„Tomáši, nenič mne, vydám ti Alžbětu, mám ji ráda jako vlastní dceru. Nikdy jsem si nepřála nic jiného než aby byla šťastná…“ Ale Tomáš jí nepopřál sluchu. Rozmáchl se sekerou a stačilo jen jednou tít, žíla praskla. Skála v tu ránu zpuchřela a před Tomášovými zraky se začala drolit. Naposledy vykřikla a proměnila se v hromadu prachu.

Alžběta s Tomášem se vzali za ruce a šli do vesnice k Tomášovým rodičům. A když se Tomáš vykoupal, pořádně najedl a pořádně vyspal, konala se velká svatba. Doslechli se o ní i Alžbětini rodiče a přijeli za svou dávno ztracenou dcerou.

Johny_travnikar (17.02.2010 22:19:13) 115/123
Zlatý jelen
Byl jednou jeden král a ten měl největší radost ze statných a urostlých vojáků, kteří stávali na stráži ve sněhobíle bílých strážních budkách, na jejichž omítku bylo pod trestem smrti zakázáno psát jména, říkačky nebo rýmovačky. V jeho tělesné stráži byl voják, který byl největší muž v zemi, takže mu museli postavit speciální strážní domek. Když stál jednoho dne na stráži před zámkem, přišla na něj dlouhá chvíle, a tak napsal na zeď: „Peníze zmohou vše.“ Král byl náhodou v okně a viděl to, ihned sešel na nádvoří a kráčel ke strážnici. Přísně na vojáka pohlédl, přečetl si text a pravil: „Tentokrát ti to ještě projde, ale víckrát už ne!“ Aby na vojáka nepřišlo pokušení psát na strážnici, musel od té chvíle držet stráž na zámku před dveřmi princezniny komnaty, ale protože měl mimo jiné i vroucí srdce, tak tam stál pár dní a už se do princezny nesmírně zamiloval. Ona byla nejen velmi krásná, jak jen může taková vznešená dívka být, ale k tomu ještě milá a přátelská. „Ach,“ myslel si: „kdybych měl peníze, to by bylo všechno jinak, přijel bych v kočáře a se sloužícími a se vznešeným doprovodem a poprosil bych krále o její ruku, místo toho tady stojím jak nějaký ubožák a ona si mne sotva všimne.“ A vytáhnul z torny tužku a na dveře napsal svoji průpovídku: „Peníze zmohou vše.“ Následujícího rána, když šel král za dcerou, uviděl ten nápis a okamžitě mu vojáka přivedli a on se ho tázal, proč se opovážil psát na princezniny dveře. Voják si pomyslel:„Stejně zemřu, tak ať to král ví.“ A pravil, že miluje princeznu a nedokáže bez ní žít, takže smrt je pro něj koneckonců vítaný host. „Když si myslíš, že peníze zmohou vše,“ řekl král: „máš je mít, tolik kolik si tvoje srdce žádá, ale musíš si do roka získat princezninu lásku, jinak přijdeš o hlavu.“ Tu voják padnul králi k nohám a nastotisíckrát děkoval.

Král držel své slovo, nechal ho zavést do vysoké věže, zamknout a postavil přede dveře na stráž deset mužů. Každý den mu poslal plný sud zlata; jen ta svoboda mládenci chyběla. Myslíte, že teď mu spadlo srdce do kalhot? Kdepak, pravý muž nikdy neztrácí odvahu, tomu sedí srdce na svém místě pevně, i když padne tak hloupě do léčky. Voják stále myslel jen na to, jak by zpět získal ztracenou svobodu. Stráže podplatit nemohl, neboť dobře věděl, jak by se těm ubohým chlapům vedlo, kdyby ho nechali odejít, a to by přes srdce nepřenesl. Jeho cesta musí být bezpečnější a kratší a brzy ji nalezl. Měl bratra dvojče, který mu byl podoben jako vejce vejci. Nechal si ho tedy zavolat, svěřil se mu s celou záležitostí a svatosvatě mu slíbil, že pokud se mu jeho plán a úmysl nezdaří, před uplynutím roční lhůty se vrátí do žaláře. Tak si ti dva vyměnili šaty a on se dostal z věže ven. Ale když se venku vyptával na princeznu, ukázalo se, že je na cestách, nikdo nevěděl, kde a prý se nevrátí dříve než za měsíc. Rozhodl se vydat za ní, i když ji nenajde, bude to pro něj lepší a bezpečnější, než kdyby zůstával v hlavním městě, může zatím přemýšlet o způsobu, jak by získal její lásku.

Voják odjel z hlavního města a přijel do jiného velkého města, kde se ubytoval v honosném hostinci, kde dnem i nocí přemýšlel, co by měl udělat, ale ať ho napadlo cokoliv, nezdálo se mu právě bezpečné a jisté, a tak přemýšlel dál a dál, až od samého přemýšlení úplně pohubnul, neboť na tohle nebyl uvyklý, vždyť celý život poslouchal příkazy a rozkazy. Hostinský byl přátelský a dobrý člověk a k tomu také z gruntu chytrý muž a s bolestí se díval, jak je jeho host stále bledší a zsinalejší. Často se ho pokoušel přimět k přiznání, co ho tak trápí, ale nebylo vůbec lehké přivést ho k řeči. Konečně přece jen jednoho dne voják samým napětím vybuchnul a s celým svým příběhem se hostinskému svěřil. „Když to není nic horšího,“ řekl hostinský: „pak vám mohu lehce pomoci, opatřete mi dva soudky zlata. Pro sebe si z toho nepřeji ani vindru, neboť jsem bohatý dost, ale musím je mít na nejnutnější vydání, abych to pro vás mohl obstarat.“ Hned bylo vojákovi lehko u srdce, napsal svému bratrovi do vězení, aby mu ihned poslal do hostince dva soudky zlata a neuplynulo ani osm dní a byly tu.

Nyní hostinský povolal dva zvláště šikovné zlatníky, kteří mu ze zlata vyrobili velkého jelena, ten měl oči z černého skla, uvnitř byl dutý a jemně ukutá ouška měl uzpůsobená k naslouchání, na jeho zádech byla mezi hustou zlatou hřívou ukryta dvířka tak dobře, že by je tam nikdo nehledal. Pak povolali mistra zvonařského řemesla a ten vyrobil z drobných zlatých a větších stříbrných zvonků zvonkohru, která přehrávala krásnou píseň, učiněný mistrovský kousek, který svět ještě neslyšel. Tu zvonkohru ukryli do jelenovy hlavy a připevnili k ní zlatou šňůrku; když člověk zatáhnul jednou, začala hrát, a když zatáhnul dvakrát, hra ustala. Když byl jelen hotov, seběhlo se celé město, aby se na tu podivuhodnost podívalo. Hostinský vojáka ukryl uvnitř jelena a zavřel za ním dvířka. Když pak řekl: „Zlatý jelene, zahraj!“ Ten zatáhnul za šňůrku a spustil zvonkohru. Pak hostinský poručil: „Zlatý jelene, dost!“ A on zatáhnul za šňůrku dvakrát a píseň ustala. Tak jelen hrál tak často, jak mu hostinský poručil, a nikdo z lidí nemohl pochopit, jak to vlastně dělá. Kdo byl nyní šťastnější než voják, který nechal zavolat svého otce, vše mu objasnil a potom, co tomu dobrému hostinskému ze srdce poděkoval, jeli rovnou cestou do hlavního města, neboť princezna se mezitím vrátila.

Věhlas zázračného zlatého jelena už dorazil i do královského města, a každý měšťan chtěl ten umělecký kousek vidět. Ale vojákův otec, neboť on sám byl ukrytý v jelenovi, řekl, že nikdo zlatého jelena neuvidí dřív, dokud ho neshlédne sám král a zavezl to nádherné zvíře na královský dvůr. Tam sundal pokrývky, kterými bylo zvíře zahaleno, a jelen se zjevil v celé své kráse a zářil tak oslnivě, že málokdo ten pohled vydržel. Přišli král i princezna a neměli slova, kterými by vyjádřili svoje nadšení. Když ale vojákův otec zvolal: „Zlatý jelene, zahraj!“a zazněla ta překrásná píseň, tu se nemohla princezna nadšením déle udržet a zvolala: „Otče, toho jelena chci, ať stojí cokoliv!“ Král měl svoji dceru nadevše rád a nic by jí nedokázal odepřít, proto se vojákova otce zeptal, kolik ten jelen stojí a nechal mu tu sumu ihned vyplatit a ještě k tomu přidal, neboť měl z toho nádherného kousku sám radost. Jelena odnesli do zámku do ložnice samotné princezny, kde musel celý večer až do pozdní noci hrát a princezna stále neměla dost.

Když v zámku všechno spalo a princezna už také spala, otevřel voják tajná dvířka, z jelena vylezl ven a šel k jejímu lůžku. Komnatu osvětloval měsíc a ona tam ležela krásná a blažená, a tak se nad ní opatrně sklonil a políbil ji. Dívka se úlekem probrala ze spánku a podívala se vzhůru, a když nad sebou uviděla krásného cizího muže, jala se hlasitě křičet a hlavu schovala pod deku. Voják rychle skočil do jelena a zavřel za sebou dvířka. Sotva byl opět ve svém úkrytu, přiběhly komorné a pak dokonce i sám král a vyptávali se, co princezně chybí. Tu jim třesouc se, vyprávěla o tom, co se přihodilo, a oni prohledali všechny kouty ložnice, pak všechny komnaty, chodby a dokonce celý zámek, ale nikoho pochopitelně nenašli. Tak král pravil, že se jí to jistě zdálo a má se uklidnit, v její komnatě nemůže být nikdo cizí. Tak princezna za chvíli zase tvrdě usnula a s ní celý zámek. Když to voják zpozoroval, opět otevřel dvířka, šel k jejímu lůžku a opět ji políbil na krásné čelo. Ona se opět probudila a stál nad ní statný muž a měl k ní prosebně vztažené ruce, začala tedy ječet ještě hlasitěji než prve a on zase zmizel. Celý zámek se opět seběhnul i král přišel a zase se jí vyptávali, ale po tom cizím muži nenašli ani stopy. Nyní se král rozzlobil, neboť byl nerad rušen ze spánku, přísně jí zakázal ještě jednou křičet a pohrozil jí, že nechá jelena odnést, pokud ho ještě jednou vzbudí. S tím se musela upokojit. Princezna se rozhodla, že už neusne, neboť chtěla vědět, odkud ten krásný muž přichází a tvářila se jen jako, že spí. Netrvalo to dlouho, uslyšela tichý šramot a za chvilku před ní stál voják a políbil ji na čelo. Podívala se na něj a on se jí vrhnul k nohám a vyprávěl jí o své velké lásce a o tom, jak kvůli ní dává všanc život. Princezna k němu pocítila vřelou náklonnost a slíbila mu, že ho neprozradí.

Od toho času žil šťastně a spokojeně u princezny v komnatě, jen když přicházel král, aby si poslechl píseň zlatého jelena, musel zpět do svého úkrytu. Ten rok, který mu král určil jako lhůtu, kdy má získat princezninu lásku, se chýlil ke konci. Tu jí řekl, že se musí vrátit do vězení a rozloučil se s ní. Když se ptala na jeho jméno, tu on pravil: „Jmenuji se Penízezmohouvše.“ „To je podivné jméno,“ řekla princezna: „ale když už ho jednou máš, nedá se nic dělat.“ Voják šel do věže a vysvobodil svého bratra. Uběhlo sotva osm dní a princezna porodila krásného chlapečka, to se událo ale velmi tajně, že o tom na zámku nevěděla živá duše, kromě její komorné. Dítě bylo tajně pokřtěno a dostalo jméno Zlatý Jelen. Den nato uběhnul onen rok, král si nechal přivést vojáka a řekl: „Celý rok jsem ti dával zlato, kolik by sis jen mohl přát, teď však musíš zemřít, protože sis nezískal lásku princezny.“ „Dobrá, ale dovolte mi, abych než zemřu, ještě jednou spatřil princeznu.“ požádal: „Dopřejte mi té milosti, pane králi, a zaveďte mne k ní.“ „To ti mohu splnit.“ řekl král.

Když otevřeli dveře princezniny komnaty, stála tam a v náručí měla děťátko. Král se překvapeně zeptal: „Čí je to dítě?“ Ona mu odvětila: „To je moje dítě a muže Penízezmohouvše.“ S tím padli oba králi k nohám a žádali jej o prominutí a též to dítě k němu zvedalo ručky, jakoby ho prosilo o milost. Král tam stál celý strnulý a zaražený, ale musel se s tou hrou osudu, které sám napomohl, smířit, protože královské slovo porušit nemohl.

Tak dostal voják ruku princezny a po smrti jejího otce i celé království.

avocado (13.02.2010 22:44:35) 114/123
Pidivousek...
Žil byl chudý mlynář a měl krásnou dceru. Jednou jel kolem mlýna král té země a dal se s mlynářem do řečí. Chudý mlynář se chtěl něčím pochlubit a řekl:
"Mám dceru, která dovede ze slámy příst zlato."
Král se podivil. Byl zvědavý, jestli mlynářova dcera takový div dovede.
"Tohle umění se mi líbí," pověděl, " a jestli je tvoje dcera opravdu tak šikovná, jak říkáš, přiveď ji zítra na zámek, přesvědčím se."
Král odjel a mlynář pospíšil za dcerou. Pověděl jí, co s králem sjednal, a dcera se dala do pláče:
"Copak dovedu příst ze slámy zlato? Proč jste to o mně říkal, tatínku, vždyť to není pravda," plakala.
"Už se stalo," řekl mlynář, "jen běž zítra na zámek, nějak bylo, nějak bude."

Když dívka přišla na zámek, odvedl ji král do komory plné slámy. V komoře už čekal na mlynářovu dceru kolovrat.
"Dej se do práce," ukázal král na slámu a na kolovrat.
"Když do rána neupředeš z téhle slámy zlato, budeš o hlavu kratší."
Král zavřel komoru, otočil klíčkem a krásná mlynářova dcera osaměla. Sedla si na stoličku, hlavu dala do dlaní a naříkala a bědovala. Bála se, že zítra ráno přijde o život. Pojednou se za ní tiše otevřela zeď a vyšel malý mužíček a pozdravil:
"Dobrý večer, panno mlynářko, proč tak usedavě pláčeš?"
"Ach," odpověděla dívka, "mám upříst ze slámy zlato a neumím to.
"Co mi dáš, když ti zlato ze slámy upředu?"
"Svůj náhrdelník," řekla dívka a podala náhrdelník skřítkovi. Skřítek vzal náhrdelník, posadil se ke kolovratu, kolovrat zavrčel jednou, dvakrát, třikrát a na cívce se zaleskly zlaté nitě. A zase znovu: Vr, vr, vr, a druhá cívka byla plná. Cívka po cívce se plnila zlatými nitěmi a tak to šlo bez ustání až do rána. Ráno byla všechna sláma upředena a ani jedna cívka nebyla prázdná.

Při východu slunce přišel král, a jak uviděl tolik zlata, užasl a radoval se, ale stal se ještě chtivějším. Dal mlynářské dceři nanosit slámu do jiné komory, mnohem větší, a poručil jí také tuto noc příst, jestli je jí život milý. Dívka nevěděla, jak by si pomohla, a znovu naříkala. Opět se rozestoupila zeď a vyšel starý známý skřítek a povídá:
"Co mi dáš, když ti i tuhle slámu upředu?"
"Svůj prsten," odpověděla dívka a stáhla prsten z prstu. Skřítek vzal prsten a kolovrat nepřestal celou noc vrčet. Do rána svítila komora zlatem. Král měl velikou radost, ale ještě se zlata nenasytil. Dal mlynářské dceři nanosit slámy do největší komory a povídá:
"Tohle mi ještě upředeš, a když se ti to podaří, vezmu si tě za ženu." Myslil si : ať si je jenom ze mlýna, bohatší nenajdu na celém světě.
Jakmile král odešel, objevil se skřítek potřetí a řekl:
"Co mi dáš, když ti ještě tentokrát pomohu a slámu upředu?"
"Nemám už nic, co bych ti dala," řekla dívka.
"Víš ty co? Až se staneš královnou a narodí se ti dítě, dej mi je."
"Kdo ví, co se ještě stane," řekla si mlynářova dcera.
A protože si nevěděla jiné rady, dítě skřítkovi slíbila a skřítek jí ještě jednou upředl ze slámy zlato.

Ráno přišel král a vidí : všechno je upředeno, jak si přál. Dal vystrojit svatbu a mlynářova dcera se stala královnou.
Za rok s jí narodilo hezké děťátko. Královna dávno zapomněla na skřítka. Tu se najednou před ní objevil a řekl:
"Dej mi, co jsi slíbila."
Královna div neomdlela.
"Dám ti všechny poklady našeho království," nabízela, "jenom nechtěj moje dítě."
Skřítek zavrtěl hlavou:
"Ne, tvé dítě je mi milejší než mrtvé poklady."
Královna se dala do nářku a naříkala tolik, že se skřítek ustrnul.
"Počkám ti tři dny," řekl, "když mi do tří dnů povíš, jak se jmenuji, můžeš si dítě nechat."

Královna přemýšlela celou noc a napadala jí všelijaká jména, která někdy slyšela, i ta, která neslyšela, která si vymýšlela. Vypravila posla, aby se všude vyptával, jak se kde lidé jmenují, a všechna jména jí zapisoval. Když druhého dne skřítek přišel, začala královna s Kašparem, Mlicharem, Baltazarem, jmenovala Mikuláše i Bonifáce a všechna jména pěkně po řadě, ale při každém skřítek potřásal hlavou:
"Tohle není mé jméno."
Druhého dne poslala královna do sousední země vyzvědět, jak se lidé jmenují tam, a jmenovala skřítkovi nejprapodivnější a nejzvláštnější jména:
"Jmenuješ se Štětináček nebo Chlupolínek nebo Vousátko?"
"Ani tak, ani tak, ani tak," odpovídal pokaždé skřítek.
Třetího dne se vrátil posel opět z cesty a vyprávěl:
"Ani jedno nové jméno jsem už nemohl najít. Ale když jsem projížděl lesem daleko odtud, kde lišky dávají dobrou noc, spatřil jsem malou chaloupku. Před chaloupkou hořel oheň a kolem ohně poskakoval směšný mužíček, jednou na levé noze, jednou na pravé, dlouhé vousy mu přitom vlály a vykřikoval:

"Včera jsem měl polívčičku,
dneska peču housku,
zítra si jdu pro princátko,
vyhráls, Pidivousku!"

Můžete si představit, jakou měla královna radost, když jméno uslyšela. Netrvalo dlouho a skřítek přišel do zámku potřetí a naposledy.
"Nu, paní královno, jak se tedy jmenuji?"
"Jmenuješ se Petr?"
"Ne."
"Jmenuješ se Pavel?"
"Ne."
"A nejmenuješ se snad Pidivousek?"
"To ti čert napískal, to ti čert napískal!" křičel skřítek rozzlobeně a zrudl jako malina. Zlostí tak dupl pravou nohou do země, že se mu noha zabořila až po koleno. Potom se chytil oběma rukama za levou nohu a dočista se roztrhl na dvě půlky.
A to byl Pidivouskův konec.