djHedus (10.07.2016 06:24:45) 40/40
Po roce
Ty joooo, a rok je zas pryc


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (30.04.2015 13:02:20) 39/40
Re (2): Anketa
Odpověď na příspěvek od liska-E z 23.06.2014 12:40:25:


Asi ne.... protoze djHedus nema absolutne cas na xchat :( Skoda ze nechodi zadne upozorneni, ze nekdo tu komentoval ci prispel ...bylo by to lepsi:)


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

liska-E (23.06.2014 12:40:25) 38/40
Re: Anketa
Odpověď na příspěvek od djHedus ( mailto:djHedus@seznam.cz ) z 22.06.2014 13:27:05:

já čtu a nepřispívám, nepřispívá nikdo ... má cenu to číst? :))

djHedus (22.06.2014 13:27:05) 37/40
Anketa
A po čase a velké odmlce je tu Anketa:" Ti co nás čtou prosím o vyjadření? Má se toto forum zrušit? Nebo mám psát dál? Děkuji za každou odpověd" Disco Totálně vysmátý


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (17.07.2013 16:53:24) 36/40
Láska je Laska 2/2
Ne, že by začala pít pravidelně, ale poté, co se s Evou rozloučily, nedělala nic jiného.

„Neměla bys už pít,“ domlouval jí Pavel, se kterým se rozhodla své trápení řešit.

„Chyba, musím,“ nesouhlasila Martina a vypila dalšího panáka.

„Takhle se mi nelíbíš,“ zamračil se Pavel.

„Víš, že mi to je jedno?“ škytla Martina.

Popadla poloprázdnou flašku vodky a rozhodla se, že okamžitě musí k Evě domů, aby si to s ní vyříkala.

„Ne, nikam nepůjdeš,“ nesouhlasil Pavel, „raději tě odvedu domů.“

Cestou měl co dělat, aby se mu opilá Martina nevysmekla a nešla za Evou vše „vyřešit“, či dokonce „rozbít tomu hajzlovi hubu“, jak po celou dobu vyhrožovala. Naštěstí jí s každým dalším krokem i douškem vodky ubývalo sil, takže posléze se již návratu domů nezdráhala.

„Teda, tys jí ale zřídil,“ kroutila hlavou Romana, když je mezi dveřmi spatřila.

„Výjimečně jsem to nebyl já, tohle je její práce,“ vysvětlil jí.

„Co jí to vůbec napadlo?“

„Ale nic, má nějaký problémy ve škole. Musí se vyspat a bude to dobrý,“ mávnul nad tím rukou.

Martina už byla celá vláčná, takže jí akorát svalili do postele a byl od ní pokoj.

„Tak ti děkuju,“ usmála se Romana na Pavla.

„Nemáš za co. Snad jí ráno bude líp.“

Romana se vrátila do ložnice a svlékla Martině kalhoty. Když jí láskyplně přikrývala peřinou, Martina zamumlala: „Zlomila mi srdce.“

„Kdo?“ podivila se Romana.

„Eva přece…“ zívla a opět usnula.

Romana si sedla na postel, podívala se na Martinu a pak dlouho hleděla před sebe. Věděla, že tohle jednou přijde, ale ještě na to nebyla připravená.



Ráno bylo bolavé, jako pro všechny, kteří prožili noc v alkoholovém opojení a následně by si přáli zemřít. O to více, když Romana Martině položila nůž na krk hned, jakmile otevřela oči.

„Nebudu se zajímat o to, kdo je Eva. Zajímá mě jediná věc, miluješ ji?“ uhodila na ni.

„Co je to za otázky?“ zeptala se zcela nezaujatě, ale ve skutečnosti v ní hrklo.

„Odpověz mi úplně normálně. Chci, abys ke mně byla upřímná. Miluješ ji?“ zkusila to znovu.

„Já nevím,“ pokrčila rameny, „jediný, co teď vím naprosto jistě, že jí nenávidím.“

„A miluješ mě?“ zeptala se znovu.

„To je křížovej výslech, nebo co?“

„Odpověz,“ stála si za svým.

„Ne, nemiluju,“ zakroutila hlavou.

Chvíli mlčela. Asi potřebovala vstřebat informaci, o které celou noc přemýšlela. Stále se snažila sama sobě namluvit, že se plete, že její poměr s nějakou Evou vůbec nic neznamená. Ale spletla se. V ní i v sobě.

„Chci, aby ses odstěhovala,“ řekla Romana suše a opustila byt.

Zase tak těžké to nebylo. Martina příliš věcí nevlastnila, všechno patřilo Romaně. Naskýtala se jediná otázka a to kam se odstěhovat. Věděla, že stěhovat se k rodičům nemá řešení. Aby slyšela od matky tu větu, kterou tolik nesnášela? Něco ve stylu: „Já jsem ti to říkala“? Vždyť to byla hloupost, Romana ji nezklamala. Ale těžko něco vysvětlovat člověku, který vůbec ničemu nerozumí a snad ani rozumět nechce. Tím nejvhodnějším řešením se zdál být v danou chvíli Pavel.

* * *

Ani Eva to neměla příliš jednoduché. Věděla, že si chce miminko ponechat, ale rozhodně neměla v plánu zůstávat s Honzou. V tom měla jasno. Bylo toho na ní moc, tak často propadala zoufalství. Naštěstí měla velice všímavou kolegyni a tou byla Marta Horádová.

„Evičko, můžeš mi říct, co tě trápí? Vždyť na to se už nedá ani koukat…“ oslovila ji Marta poté, co odpřednášela další hodinu, při níž marně hledala mezi posluchači svou Martinu.

„Já jsem se zamilovala…“ vydechla, aniž by přemýšlela nad tím, zda je vhodné o tom komukoliv říkat. Prostě to někomu říct musela. Přestože byla zvyklá se svými problémy zabývat sama, tohle bylo mnohem větší sousto.

„A manžel to není, že?“ odhadla Marta.

„Ne, není. Ten to nikdy nebyl… Ale asi je konec. No, to je jedno, já chci opustit manžela, jsem těhotná, nešťastná, bože je to hrůza,“ vychrlila ze sebe všechno naráz, že to zřejmě ani smysl nedávalo.

„To dítě je manželovo, nebo…“

„Bohužel ano,“ přikývla.

Poté jí vylíčila všechny své myšlenky a obavy. Jen jediné si zatím nechala pro sebe. Neřekla Martě o té osobě, která jí zcela popletla hlavu, a která byla toho všeho důvodem.

„Evo, já bydlím v prostorném bytě po rodičích úplně sama… Jestli potřebuješ, můžeš u mě být, jak dlouho budeš potřebovat. I s miminkem,“ nabídla jí Marta.

„Jsi hodná, ale tohle přece nemohu přijmout…“ zdráhala se Eva.

„Ale můžeš. Nech si to projít hlavou,“ stála si za svým.

* * *

„Chci se rozvést,“ řekla Eva pevně.

Byla už rozhodnutá. Ať už to s Martinou dopadlo jakkoliv, s ní nebo bez ní, věděla, že její život po boku Honzy nemá žádný význam. Uvědomila si, že si celý život stále jenom něco nalhávala. Naučila se potlačovat své pocity, jen aby si nemusela přiznat, že jí toho v životě tolik chybí. Možná i proto tolik toužila po dítěti. Najednou bylo dítě na cestě a ona pociťovala k Honzovi den ode dne větší a větší odpor. Nechtěla, aby její potomek vyrůstal v takto disharmonickém prostředí, bez lásky. To jej raději bude vychovávat sama…

„Co to plácáš za nesmysly?“ vytřeštil oči Honza a upustil skleničku, do které si zrovna naléval pivo. Ruce se mu začaly klepat a zornice se rozšířily. Neuměl takové záležitosti řešit v klidu. Možná to připadne leckomu sobecké, ale Eva se rozhodla o svém těhotenství mlčet. Kdyby věděl, že spolu čekají dítě, vše by bylo mnohem komplikovanější.

„Máš jinýho chlapa?“ uhodil na ni, ale na odpověď nečekal, „Jestli je v tom někdo jinej nepočítej s tím, že ti něco z toho nechám,“ ukázal do prostoru, jako by zrovna na nějakém majetku Evě záleželo.

„Chci se normálně dohodnout,“ řekla Eva smířlivě.

„Není o čem. Ty se chceš rozvádět, tak se starej. Všechno jsem vybudoval já, pamatuješ? Přišlas ke mně s holým zadkem…“

O to raději Eva byla, že mu o svém těhotenství neřekla. Byl by schopen udělat vše pro to, aby dítě dostal do péče on. Ne však kvůli tomu, že by o něj nějak výrazně stál, ale spíše proto, aby se jí pomstil.

Naštěstí nemusela příliš věcí řešit, protože měla kam jít a to byl základ. Už od prvního okamžiku věděla, že Marta Horádová je úžasný člověk. A rozhodla se, že její nabídku s díky přijme.

„Toho se neboj, já mám kam jít,“ řekla pevně a šla si balit kufr.

Moc věcí opravdu neměla a ani nepotřebovala. Když člověk začíná od začátku, je jedno, s jakým materiálem do toho půjde.



O NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI

Konečně bylo po šichtě. Předvánoční chaos byl znát na každém kroku a v obchodních domech tou největší měrou. Martina byla vážně utahaná. Celý den kasírovala zákazníky s přeplněnými nákupními vozíky a měla dojem, že se všichni úplně zbláznili. Kolik potravin jsou lidé schopni nakoupit, to si nikdy předtím neuměla dost dobře představit. Tohle byla její práce. Markovat, markovat, markovat… Příliš jí to nebavilo, ale byla ráda, že vůbec nějakou práci má. Poslední měsíce nebyly ani trochu jednoduché. Musela se odstěhovat od Romany, najít si práci… Ukončila studium, protože si nedovedla představit, že by nadále potkávala Evu s postupně se zakulacujícím bříškem. Od toho osudného dne se neviděly. Ani jedna druhou nekontaktovala. Pořád ji milovala, to ano… Ale nedovedla si představit pokračovat ve vztahu tímto způsobem. Scházet se s ní tajně, za zády jejího manžela a navíc brát dítěti matku. Tímto způsobem to cítila a proto se neozvala. Ač si mnohokrát uvědomila, že to byla ona, kdo měl udělat první krok k vysvětlení. Ale neudělala to. K Pavlovi také nakonec bydlet nešla. Nečekaně si našel přítele a ona nechtěla překážet, ač jí mnohokrát od tohoto přesvědčení odrazoval. Rozhodla se, že si život musí uspořádat sama a našla si pronájem na okraji města. Dojíždění nebylo tak hrozné a finančně to také zvládala. Na setkávání s Pavlem nezbýval čas. Ale po této službě se rozhodla, že s ním zajde na jedno pivo, aby přišla na jiné myšlenky. I když i jeho měla spojeného se svou bolestnou láskou.

„Vypadáš dobře,“ usmál se Pavel, když se střetli před pivnicí, kterou dříve celkem často navštěvovali.

„Ty taky. Je vidět, že ti život ve dvou prospívá,“ uznala Martina.

„Není to tak ideální, jak se zdá,“ zakroutil hlavou, ale vzápětí dodal: „Ale kdo to ideální má, viď?“

„Že by nějaká vztahová krize?“ zajímala se, když už upíjeli ze dvou sklenic plných zlatavého moku.

„To ani ne… Spíš na sebe nemáme moc času. To víš, škola… Všechen volnej čas věnuju sepisování absolventský práce,“ vzdychnul.

Ach, ano, absolutorium… Nechybělo moc a Martina též mohla na tomto životním prahu stát. Ale život to chtěl zřejmě jinak, její srdce to chtělo jinak. Nedokázala si představit, že by chodila do školy jakoby nic a předstírala, že se mezi ní a Evou vůbec nic nestalo. Svým způsobem to byla zbabělost. Dnes už se na to dívala jinak a trochu litovala toho, že to takřka před cílem vzdala.

„Pořád vás učí Eva?“ zeptala se.

Pavel očekával, že tato otázka přijde. Bylo to jasné dávno předtím, než se ti dva sešli.

„Ne, ta je přece na mateřský,“ zakroutil hlavou.

To vážně tak letí? Jako by se všechno odehrálo před měsícem a ono už je dítě na světě!

„To je u nich doma určitě veselo,“ řekla cynicky.

Pavel zakroutil nevěřícně hlavou: „To tě to pořád drží? Myslel jsem, že dostaneš rozum. Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem, že se Eva rozvedla a i s dítětem bydlí u Horádový…“

„Cože?!“ vytřeštila oči Martina, „Tím je myšleno, že jako bydlí, nebo s ní žije?“

Pavla její vyděšená reakce pobavila: „Ne, jen u ní bydlí.“

Martina dopila své pivo a vyhrkla: „Budeš se hodně zlobit, když to naše posezení přesunem na jindy?“

„Ale vůbec ne,“ zakroutil hlavou a pořád se smál.

V očích se mu zračila radost.

Martina nechala Pavla Pavlem, oblékla si bundu a pospíchala zasněženou ulicí tam, kde cítila tlukot svého srdce. A to bylo jenom na jednom místě. Cestou proklínala samu sebe, za svou žárlivost a nedůvěru, kterou k Evě měla. Bylo jí nesmírně líto, jak se k ní zachovala. A proklínala svoje vlastní nohy, že nedovedou běžet rychleji, protože její duše tou dobou byla už úplně někde jinde.



„Myslím, že bude hezčí v červené barvě,“ řekla Eva sledujíc Martu při zdobení stromku.

Do Štědrého Dne zbývalo ještě pár dní, ale do zdobení se pouštěly o něco dřív. Jednak šlo o první Vánoce po dlouhých letech, které neměla strávit Marta sama, tak si přípravy vyloženě užívala. A pak, byly to první Vánoce novorozené Elišky. Ještě z ničeho z toho pochopitelně neměla rozum, ale už jen její přítomnost dělala předvánoční přípravy zcela jiné, krásnější.

„Asi máš pravdu,“ uznala Marta a začala v krabici hledat všechny červené ozdoby.

„Stejně ji pořád miluju,“ vzdychla Eva a vlahýma očima sledovala blikající světélka.

Tato věta absolutně nesouvisela s předešlým rozhovorem, se zdobením stromku, se všemi těmi přípravami… ale právě všechny tyto věci Evě ještě více připomínaly, že ač má věrnou kamarádku Martu, jedno velké místo v jejím srdci je pořád prázdné.

„Třeba není všem dnům konec,“ těšila ji Marta.

„Jsi moc hodná… Ale bude lepší, když přestanu doufat. Udělala jsem všechno proto, abychom mohly být spolu, rozvedla se s Honzou… a ona zbaběle uteče. No rozumíš tomu?“

„Třeba o tom ani neví…“ namítla Marta.

„Kdyby o mě měla zájem, všechno by věděla,“ zakroutila hlavou Eva.

Dál se na toto téma nebavily. Pokračovaly ve zdobení stromku, desítky malých světýlek svítilo v bytě, ale v srdcích bylo nadále prázdno. Až náhle někdo zazvonil. Marta odtáhla záclonu a podívala se z okna. Ústa se jí roztáhla do spokojeného výrazu. To ona vyslala Pavla, aby o všem Martině řekl. Věděla, že je někdy třeba osudu trochu pomoci…

„To je pro tebe,“ řekla Evě.

„Pro mě?“ nechápala, „Kdo mě tady může hledat?“

„Ježíšek,“ odpověděla Marta a oči se jí leskly.

Eva na ní nedůvěřivě pohlédla.

„No co… Vždyť jsou Vánoce, ne?“ namítla Marta a vzala na ruku malou Elišku, aby Eva mohla vstát z křesla a jít k oknu.

Opatrně odtáhla záclonu. Sněhové vločky padaly a tvořily nadýchanou peřinu v ulicích i na trávníku. Pod lampou stála zasněžená postava a dívala se do okna. Jediný člověk, kterého chtěla a zároveň nechtěla vidět. Vzpomněla si na to, jak ji opustila, když ji nejvíce potřebovala. Jako zbabělec se vypařila a zanechala po sobě jenom zlomené srdce a trápení. Ale dokázala ji předtím naplnit láskou… Eva stála bez hnutí a dívala se Martině do očí. Po tvářích jí stékala slza a oči se leskly radostí i smutkem. Pak se usmála tím svým vlídným úsměvem a už věděla, který z těch dvou protichůdných pocitů vyhraje.




Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (17.07.2013 16:50:30) 35/40
Láska je Laska
V ulicích už byla tma, jen pouliční lampy je lehce prosvěcovaly a díky tomu mnoho věcí vypadalo jinak, než za bílého dne. Martina měla večery ráda. Vždycky si připomínala, že den už se chýlí ke konci a ona jej ve zdraví přežila. Naproti tomu nesnášela rána, jelikož se jen těžko smiřovala s pouhým pomyšlením, že jí čeká další dlouhý den. Stejný, jako x dní předtím. Možná, že kdyby ve svém životě měla světýlko, které by jí činilo šťastnější, z příchodů nových dnů by se radovala. Nechala se vést svým vlastním stínem, potahovala ze zapálené cigarety, co chvíli se zastavila a přemýšlela nad tím, co bude dělat. Nenapadalo ji ale vůbec nic, žádný způsob, jak se z těchto spárů beznaděje vymanit. Jediné, k čemu cestou došla, bylo to, že musí Evu vidět. Nemohla si pomoci, bylo to silnější, než ona sama. Proto zamířila k domečku, kde Eva bydlela. V dolním patře se svítilo. Dle digestoře, která byla odtud vidět, usoudila, že se jedná o kuchyň. Netrvalo příliš dlouho a zahlédla ji. Akorát ukládala cosi do lednice, načež světlo zhaslo. Martina se zamilovaně usmála a pomalu se vydala zpátky domů. A tímto způsobem to chodilo každý den. Každý den se procházela okolo domu a dívala se do oken, aby byť jen na malinký okamžik zahlédla její stín. Byl jejím přáním před spaním, jejím velkým tajemstvím… Však žádné tajemství se neudrží dlouho, není možné jej skrývat navždy. Vždycky existuje riziko, že vás někdo uvidí z okna. A v tomto případě si jí všimla sama Eva. Když ji zahlédla poprvé, domnívala se, že jde o náhodu. Když ji však viděla i následující dny, uvědomila si, že o náhodu rozhodně nepůjde. Zajímalo jí, o co studentce jde. Z jejích hodin utíká nebo se jim vyhýbá a pak se na ni chodí dívat… Byť pro Martinu chovala určitý zvláštní druh pocitu, tento způsob jí nepřipadal příliš příjemný. Proto následující den vyčkala na její příchod a pak prostě vyšla ven.

„Proč to děláte?“ zeptala se zaskočené Martiny.

„Co dělám?“ snažila se zakrýt své úmysly, ale již předem věděla, že Evu rozhodně neobalamutí.

„Každý den sem chodíte. Každý den se nám díváte do oken…“ připomněla jí.

Martina se podívala Evě upřímně do očí. Jako by se chtěla co nejvíce nabažit jejího vlídného pohledu, ale cítila se proto velice provinile. Pak se zhluboka nadechla, jako malé dítě, které cosi provedlo a snažilo se nejrychleji uvést věci na pravou míru, a vydechla: „Protože vás nemůžu dostat z hlavy. Umřela bych, kdybych vás před spaním neviděla…“

Na reakci nečekala. Otočila se a odešla.

Eva byla zmatená. Kdykoliv spatřila Martinu, srdce jí poskočilo. Tyto podivné pocity navíc ještě umocňoval fakt, že nebyly jednostranné. Nejraději by ji zastavila, zavolala na ni… Ale co by jí vlastně říkala? Nemohla by dělat nic, jen opět trapně mlčet… A tak ji nechala odejít. Ovšem z hlavy ji stejně vyhnat nedokázala.

Netrvalo dlouho a musela to sama sobě přiznat. Zamilovala se do ní. Do ženy, do člověka, kterého vlastně vůbec neznala, do své studentky! Nesnášela sebe samu, protože to brala jako svoje profesní selhání. Občas se snažila mezi všechna proti vpasovat nějaké pro… Martina byla přece dospělá a věděla dobře, co dělá… Přesto Eva nechtěla něco takového dopustit. A i kvůli tomu, že šlo o ženu! A byla přece vdaná! Snažila se najít cestu k Honzovi, říkat si, že její místo je jedině a pouze po jeho boku. Ale všechny kroky, které pro to učinila, ji akorát přesvědčily o opaku. Spala s ním absolutně bez citu už mnoho let, ale najednou se jí dokonce začal hnusit. Byla ztracená, avšak odhodlaná, že v sobě tyto nové pocity nějakým způsobem zapudí a Martinu nadobro pustí z hlavy.

Následující den si ji zavolala k sobě do kabinetu. Věděla, co jí řekne, měla jasno. Tohle musí jednou provždy skončit. Žádné stepování před domem, žádné pohledy plné touhy, žádné hříšné myšlenky…

„Nepřeju si, abyste se chodila dál potloukat před náš dům,“ řekla jí rázně, ale hlas se jí chvěl.

Nedokázala potlačit emoce, přestože si přikázala zůstat klidná. Martina si lehkých vibrací jejích rtů všimla. Poznala, že to, o co jí žádá, ve skutečnosti není až tak upřímné. Něco uvnitř jí pomohlo tento pocit rozpoznat.

„Nemusíte se bát, já vám neublížím,“ zašeptala Martina a letmo se dotkla její ruky.

Evě poskočilo srdce a cítila mravenčení v místech, kde už dlouho žádný podobný pocit nezažila.

„Tohle ne,“ řekla tiše a dívala se na Martinu div ne prosebně.

Ale její srdce, jako by jí našeptávalo: „Udělej to. Nebraň se tomu.“

Eva však byla rozhodnutá tyto impulsy zcela ignorovat. Martina však ne. Jemně stiskla její dlaň a přiblížila se do její těsné blízkosti. Ještě jednou pohlédla Evě do očí a jelikož v nich neviděla žádný náznak nesouhlasu, zlehka ji políbila na rty. V Evě se však objevil poslední záchvěv rozumu, jako by snad byla tonoucím v oceánu emocí a zoufale se držela stébla, aby unikla záhubě. Prudce ucukla a instinktivně vlepila Martině facku.

„Tohle už nikdy nedělejte!“ křikla, ale v zápětí se uklidnila.

Dostala strach, že Martině ublížila. Položila svou dlaň na její tvář, která byla červená a horká od políčku.

„Nezlobte se,“ špitla.

„To nic,“ řekla Martina, odtáhla od sebe Evinu ruku a opustila kabinet.

Evě stále ještě bušilo srdce. Byla plná smíšených pocitů. Zlobila se sama na sebe, že zareagovala tímto způsobem, ale zároveň byla ráda, že pokušení nepodlehla. Avšak její srdce, jako by šeptalo: „Ještě,“ a ji sužovaly obavy, že třeba jednou přijde den, kdy se již neubrání…



Uběhly asi dva týdny, kdy kolem sebe Eva s Martinou kroužily, vyhýbaly se jedna druhé, potají se vzájemně sledovaly a toužily se setkat o samotě. K tomu došlo jednoho pátečního odpoledne, kdy se chodby školy zcela vyprázdnily. Martina pohlédla Evě do očí. Sálala z nich vášeň a chtíč se v nich odrážel jako v zrcadle. Ona sama byla ztělesněním touhy, přestože se snažila předstírat, že tomu tak není. Přitom vzrušení pociťovala v každé buňce svého těla. Ve škole už nikdo nebyl a zamčený kabinet nabízel vlídný ostrov soukromí. Eva byla ztracená. Opojena nečekanými pocity hleděla na svou studentku, třásla se nervozitou, jelikož rozum ji udržoval do jisté míry na uzdě, ale uvnitř pomalu tála. Martina se osmělila a políbila ji. Eva instinktivně ucukla a zastřeným hlasem zašeptala: „Nedělej to…“

Ale Martina si pevně stála za svým. Přitiskla se k ní a rukou přejela po její šíji. Zastavila se na zadní straně hlavy, kde se prsty vpletla mezi husté vlnité vlasy. Eva zavrněla jako kočka, ale potichu a tvářila se provinile.

„Nikomu o tom nepovíme,“ zašeptala Martina a chtivě sevřela Evino ňadro. Tím spustila vlnu elektrických impulsů, které Evino vyprahlé tělo zcela pohltily a naprosto dokonale otupily všechny zábrany, které do té doby měla. Zatmělo se jí před očima a omámeně se opřela o dveře. Martina se přitiskla k ní a spojila jejích chtivé rty ve vášnivý polibek. Zajela nenechavou rukou pod blůzku a chvíli si pohrávala s jejími bradavkami. Poté jí vykasala sukni, klekla si na zem, přičemž jí hbitě stáhla spodní kalhotky. Vášnivě ji líbala v místě, kde narůstalo Evino vzrušení tak dlouho, dokud ji nepřivedla ke slastným vzdechům doprovázejícím vyvrcholení. V tu chvíli Eva zřejmě vzývala všechny anděly i svaté, či samotného boha. Své vzdychání vnímala spíše z dálky, ale byla si jistá, že tuto krásnou píseň vášně musí zcela jistě slyšet i štamgasti z putyky naproti škole. Bylo jí to ale jedno. Nechala se unášet jako papírová loďka po potoce a nehleděla na okolní svět i případné důsledky tohoto činu.

* * *

Během hodiny nemohla Martina spustit z Evy oči. Cosi vyprávěla u tabule, ale ona ji nevnímala. Kdykoliv, byť jen na vteřinu, vzpomněla na předešlý den, se jí vzrušením zježily všechny chloupky na těle. Za několik málo okamžiků už byl její rozkrok v jednom ohni. Co chvíli se ocitala v záplavách euforie, pochybovala o skutečnosti toho, co se mezi nimi odehrálo a přála si opět splynout s jejím tělem. Topit se v jejím rozkroku a opět slyšet to přenádherné sténání. Představovala si ji na katedře, na školních toaletách, opřenou o tabuli… Zkrátka všude tam, kde by ji mohla naplnit slastí. Nesoustředila se na obsah přednášky, byla úplně ztracená. Eva se věnovala výkladu, udržovala oční kontakt se všemi, jen očím Martiny se vyhýbala. Jednou o ně svým pohledem mimoděk zavadila, aby jej hned na to s ruměncem ve tváři odvrátila. Styděla se za sebe. Za to, že zapomněla na svou profesionalitu a podlehla. Vyčítala sama sobě, že něco takového vůbec dopustila, ale uvnitř jí srdce poskočilo vzrušením, kdykoliv na jejich „prohřešek“ vzpomněla. Ty chvíle byly nekonečně dlouhé, přesto jednou musely skončit. Jakmile dav studentů opustil přednáškovou místnost, Martina kvapně chytla svou lásku kolem pasu.

„Počkej, tohle nejde,“ bránila se Eva rozrušeně.

„Včera ses nebránila,“ připomněla jí Martina a dotkla se její bradavky. Toho místa, o kterém bezpečně věděla, že je tím nejzaručenějším místem pro ztrátu zábran.

„Co kdyby nás někdo viděl,“ zašeptala zoufale, jelikož byla opět plná touhy.

Měla pravdu, bylo to příliš riskantní. Celá budova se hemžila lidmi, mohl sem kdykoliv někdo přijít.

„Pojď na záchod,“ zašeptala vzrušeně Martina.

Eva se nebránila. Následovala Martinu do kabinky. Nebylo to příliš romantické prostředí, ale ani jedna na to nehleděla.

„Strašně mě přitahuješ. Ani si neumíš představit, jak moc,“ šeptala Evě do ucha vzrušeně a jemně ji při tom kousala do ušního boltce.

„Udělej mi to,“ sykla vzrušením Eva a pouze touto větou způsobila u Martiny v rozkroku hotovou bouři.

Zajela tedy rukou Evě pod kalhotky, načež i její ruku uchopila a položila ji na to správné místo.

„Musíme být strašně potichu,“ šeptala vzrušeně Eva, vědoma si toho, že tam může kdokoliv přijít. Nebylo jí skoro rozumět, jelikož se zmítala ve slastných periodických křečích.

„Ano, já vím, ale nepřestávej,“ přikývla Martina a dál se roztouženě třela o Evinu ruku. Totéž dělala i Eva.

„Bože, já už budu,“ vzdychla Eva a přisála se Martině ke krku, aby co nejvíce tlumila své vzdechy.

„Já taky,“ přitiskla se k Evě ještě víc.

Jako by se na okamžik staly jednou jedinou osobou s jedním tělem a jednou duší. Naplňující orgasmus prostupoval jejich těla současně a odrážel se v jemných kousancích tlumících hlasité projevy vášně. Poté se políbily a opatrně opustily kabinku, načež se vydaly každá svou cestou.

* * *

„Nechceš mi něco říct?“ oslovil Martinu Pavel, když před školní budovou společně inhalovali cigaretový kouř. Neušlo mu, že Martina poslední dobou zářila jako vánoční stromeček. Ne, že by to nebylo milé, ale po těch letech mu to připadalo spíše podezřelé. Stála před budovou s nepřítomným úsměvem, třímala v ruce cigaretu, na kterou občas úplně zapomněla a kochala se ze zjištění, že jí Eva zřejmě vykouzlila na zádech pěkné škrábance. Slabě pálily, ale nebylo to nepříjemné. Kdykoliv si je uvědomila, vzpomněla si, za jakých okolností k nim došlo a opět se ocitla v sedmém nebi. Na krku jí zářil modrofialový flek, který se jí naštěstí povedlo okamžitě zakrýt vysokým límcem. Ani si nedělala hlavu s tím, jak to vysvětlí doma, pokud si toho Romana všimne. Žila pouze tímto okamžikem a nic jiného si nepřipouštěla.

„Asi bych ti to neměla říkat,“ zakroutila hlavou, ale oči se jí leskly radostí.

„Jsem přece tvůj nejbližší kámoš. Můžeš mi říct všechno,“ namítnul a cítil se trochu zklamaně. Předpokládal, že bude vždycky prvním člověkem, který se dozví o jejím štěstí, neštěstí, trápeních i radostech.

Martina si toho výrazu všimla. Proto zašeptala: „Nesmíš to ale nikomu říct.“

„No jasně, že ne, ty tajnůstkářko. Myslíš si, že jsem nějaká drbna?“ předstíral uraženého, ale ve skutečnosti hořel zvědavostí, co že se to za Martininým tajuplným výrazem skrývá.

„Já s ní něco mám…“ pošeptala mu do ucha a zatvářila se šibalsky.

„S kým?“

„S Evou,“ odpověděla a div se při vyslovování toho jména nezajíkla štěstím.

„S jakou Evou?“ nechápal.

„Dobře… S magistrou Šmídovou,“ rozzářila se.

Pavel se zakuckal tabákovým dýmem a vytřeštil oči: „To si ze mě děláš prdel?!“

„Ne, drahoušku. Ale nikomu ani muk.“

* * *

Sobotní ráno bylo jako v pohádkovém snu. Honza byl na služební cestě a Romana měla za to, že Martina tráví noc oslavou Pavlových narozenin. Ve skutečnosti se rozvalovala s Evou v obří manželské posteli po takřka probdělé, vášní přesycené noci. Eva se cítila nadmíru spokojeně. Prožívala s Martinou věci nevídané, nikdy předtím nic podobného neprožila. O mnoha pocitech neměla sebemenší tušení. I Martina byla nesmírně šťastná. Ale mezi snové prožitky občas prostupovaly i jiné, úzkosti podobné pocity. Uvědomovala si totiž, že k Evě cítí mnohem víc, než by bývala byla schopna sama sobě dovolit. Vzhledem k tomu, že byla vlastně zadaná. A bohužel si uvědomovala, že mnoho věcí by bylo nemyslitelných. Hlavně z toho důvodu, že Eva vůbec nepatřila jí, ale svému manželovi. Když ležela v jejím náručí, dovedla si představit svůj život strávit po jejím boku. Kdyby tak mohla žít s Evou přesně tak, jako žila s Romanou… Všechno by bylo jiné, celý svět by byl lepší, protože teprve tehdy by začal dávat smysl. Její rána by byla spokojená a přestala by je proklínat. Políbila Evu něžně na ústa a prsty jemně přejela přes její obnažené intimní partie. Nebylo to stejné, jako poprvé, kdy v zamčeném kabinetu nad rozumem zvítězil chtíč a vzájemná přitažlivost. Náhle se pod těmi dotyky skrývala něha, porozumění, a že by i láska? Evin vlídný pohled doslova sváděl k tomu, aby Martina zašeptala: „Miluju tě…“

Ale hodilo by se to? A nebylo by to příliš brzy? Namísto slůvek lásky uchopila Eviny tváře do dlaní a něžně ji políbila na rty.
Eva měla stejné pocity. Byla do Martiny zamilovaná jako malá holka. Když ale člověk prožívá vrchol štěstí, někdy se stane něco, co celou záležitost obrátí úplně jiným směrem. A to se stalo právě v jejich případě. Ostatně, nepříjemnosti se daly očekávat ze všech stran. Kdykoliv a kdekoliv se o nich mohl dozvědět někdo, před kým by toto tajemství mělo zůstat utajeno. Ale nic takového se kupodivu nestalo. Naopak, došlo k něčemu, s čím Eva ani trochu nepočítala. S Honzou se pokoušela o dítě dlouhá léta. Navštívili spolu bezpočet odborníků, podstoupili nekonečné množství mnohdy i ponižujících vyšetření. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeden z nich měl mít problém s plodností. Nakonec se Eva od lékařů dozvěděla pouze to, že se na otěhotnění příliš soustředí. Dávno přestala své mateřství řešit, dávno se smířila s tím, že ona prostě matkou nikdy nebude. A najednou seděla na toaletě s pozitivním gravitestem v ruce a nevěděla, co si počít. V tu chvíli se to hodilo úplně nejméně a dalo by se i říct, že už dítě ani nechtěla. Určitě ne s Honzou. Jak se to jenom mohlo stát? Snad proto, že po letech prožívala něco nového, nepopsatelně krásného a vzrušujícího. Hormony namíchaly koktejl štěstí a lásky a ona byla najednou jako přetékající pohár. Perfektní příprava na otěhotnění… Mělo to ale háček. Ta kvanta endorfinů a bůhvíčeho ještě, neprotékala jejím krevním řečištěm kvůli Honzovi, tudíž neměl sebemenší právo se jakkoliv podílet na vzniku nového života. Tímto způsobem to cítila. Ale stalo se a Eva byla plná rozporuplných pocitů. Nechtěla ohrozit čerstvě vyklíčenou lásku mezi ní a Martinou. Vždyť nikdy předtím nic podobného nezažila. Něco tak krásného a výjimečného, že se toho nemohla nabažit. Zároveň si moc dobře uvědomovala, že došlo k něčemu, po čem mnoho let předtím toužila. Vzpomněla na všechny ty dlouhé roky, kdy každý měsíc úzkostlivě hlídala svůj cyklus a toužila jen po otěhotnění. Pouto mezi ní a Honzou nikdy nebylo bůhvíjaké. Možná myslela, že mnoho prázdných míst v životě by jí mohlo dítě vyplnit. Náhle však přišla láska a s ní i dítě. A co si s tím počít? Ať přemýšlela, jak přemýšlela a dívala se na svůj život ze všech možných úhlů pohledu, došla k jedinému. Věděla, že dítěte se prostě nevzdá. Když se jí konečně splnilo letité přání, přece nakonec nepoběží na potrat… Vždyť se na ni jednoho dne může Martina vykašlat a co potom? Přeci jenom byla ještě mladá, nemusela ten vztah brát vážně… S Honzou se sice nudila, ale na druhou stranu už věděla, co může očekávat. Život byl stereotypní, ale zaběhnutý. Kdykoliv však vzpomněla na Martinu, vybavila si její tvář, srdce se jí rozbušilo a ona si nedovedla představit, že by vše najednou mělo skončit. Ale přesto všechno k ní chtěla být upřímná.

„Jsem těhotná,“ řekla Eva tiše a dívala se do země. Martina zaskočeně stála nad ní a mračila se. Nezainteresovaný člověk by v tu chvíli nepoznal, která z těch dvou je vlastně učitelka, jelikož Eva zaujímala podřízenou pozici.

„Jak těhotná?“ zalapala po dechu Martina.

„Prostě těhotná,“ pokrčila rameny Eva a sedla si na pohovku.

Martina chvíli mlčela, jelikož měla pocit, že se nemůže nadechnout. Přisedla si k Evě, ale zaujímala úplně jinou pozici. Jako by byla připravena každou chvíli vstát. Ani v ten okamžik nemyslela na to dítě, ale veškeré myšlenky jí zalila žárlivost. Byla jí nasáklá jako houba po dešti. Před očima okamžitě viděla svou lásku, jak si to rozdává se svým manželem. Měla bohužel velice bujnou fantazii. Viděla proto každý detail jejich milostného aktu, včetně praktik, které s otěhotněním absolutně nesouvisí. V jejích představách si Eva vzrušeně pohrávala s jeho penisem, čiperně přirážela, slastně vzdychala a spokojeně se usmívala. Všechny tyto představy měly neblahý vliv nejen na její tepovou frekvenci, ale hlavně na stav psychický. Domnívala se, že na místě musí zemřít, že něco takového přece nemůže rozdýchat. Jako by se rozpadala na miliony malých kusů, které už nikdo nikdy neposbírá. Pak přešla z bojovného postoje do pozice podřízené, opřela se a zoufale se rozplakala. Eva na ni opatrně pohlédla, ale nic neříkala.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ promluvila konečně plačtivě.

„Myslela jsem, že nemůžu mít děti… Sama nechápu, jak se to mohlo stát…“

„Jak se to mohlo stát?“ zvýšila hlas Martina a opět se napřímila, jelikož jí znova před očima přeběhla inkriminovaná scéna, jak vystřižená z nějakého pornofilmu, „promiň, ale jsi dost stará na to, abys nevěděla, jak se to mohlo stát!“

„Nikdy jsem ti nelhala. Moc dobře jsi věděla, že s ním občas spím. Je to přece můj manžel… Ale taky jsem ti říkala, že mi to je odporný a dělám to jen z povinnosti,“ snažila se jí všechno vysvětlit. Jenže Martina byla úplně na jiné frekvenci. Žárlivost si s ní pohrávala, zcela propadla svým vykonstruovaným představám.

„Nevím proč, ale já ti tyhle kecy nevěřím,“ odsekla Martina a tvářila se jako had.

Evu to nesmírně bolelo, ale nemohla si pomoci.

„V tom případě je úplná ztráta času ti cokoliv vysvětlovat,“ řekla tiše a bez dalších slov odešla. Martina propukla v pláč, ale byla natolik ovlivněna svými představami, že se ani nepokusila Evu zadržet.

* * *

Kdyby se daly všechny problémy světa řešit alkoholem, pravděpodobně by byli všichni lidé totálně namol. Martina se zřejmě domnívala, že s pomocí zelenookého démona zapomene na své trápení. Ne, že by začala pí

djHedus (17.07.2013 13:47:58) 34/40
Láska je Láska . 1.čast
Pondělní ráno se jevilo spíše nepříznivě. Zamračená obloha předznamenávala déšť a husté mraky upozorňovaly, že ten den ani na okamžik nevypustí slunce ze svého zákrytu. Eva vykročila do práce. Jako již mnohokrát šlo o cestu do neznáma. Neměla ráda nové začátky, ale tentokrát se na dosud neprobádané prostředí těšila. Možná doufala, že opuštění zajetých kolejí vnese do jejího života čerstvý závan možností. S Honzou byla tou dobou již dvacet let. Ve čtrnácti se na ní usmál před cukrárnou a od té doby patřila jen jemu. Byl jejím prvním polibkem i jejím prvním sexuálním zážitkem. Po letech vzájemného oťukávání se a chození se stal i jejím manželem. Spokojené roky vystřídaly záchvěvy disharmonie a život se stal pouhou snůškou nesplněných snů. Po čase však rezignovala, protože si na takový stav věcí prostě zvykla. Bylo jí tou dobou 34 let, z toho již 14 let byla vdaná. Vytoužené dítě nikdy nepočala a s Honzou se každým dnem víc a víc odcizovali. Ale manželovo nečekané povýšení a následné stěhování se s nástupem do nového zaměstnání mělo Evu vyvést z letitého stereotypu.

„Vy jste magistra Šmídová?“ oslovila ji neznámá žena, jakmile přešla práh oprýskané budovy.

Zpoza obrovských brýlí mhouřila zvědavé oči, kterými si ji prohlížela a přívětivě se na nově příchozí ženu usmívala.

Eva zřejmě působila nejistě, rozhlížela se a popravdě si v tu chvíli vůbec nedokázala vybavit, kde že se to vlastně nachází ředitelna. Přitom neuběhlo zase tak moc času ode dne, kdy zde podstupovala svůj příjmový pohovor. Ale nebe jí naštěstí seslalo postarší milou ženu s nápadně velkými brýlemi.

„Dobrý den, vítám vás! Já jsem Marta Horádová,“ usmála se na Evu a vstřícně jí podala ruku, „dovedu vás k ředitelce a pak vás představíme studentům.“

Eva byla své nové kolegyni nesmírně vděčná za pomoc s prvními krůčky v neprobádaných vodách. Už ji čekalo jediné, a to první hodina na nové škole.

* * *

Martina si novou učitelku zvědavě změřila od hlavy až k patě. Zatímco její ostatní spolužáci teprve postupně docházeli ke zjištění, že do třídy zavítal někdo nový, ona už měla zmapovaný každý záhyb její kůže, každou vrásku, pihu i módní doplňky, včetně snubního prstenu.

„Ty jo, to je ale kus!“ zašeptala se zájmem svému spolužáku Pavlovi, který krom toho, že s ní sdílel jednu lavici, byl i jejím nejbližším kamarádem. Možná i z toho důvodu, že před okolním světem skrývali společné tajemství a tím byla odlišná sexuální orientace.

„Bože, už zase…“ vzdychnul Pavel a unaveně opřel hlavu o dlaň.

„Co je?“ nepochopila Martina jeho reakci.

„Kdyby ty chuděry věděly, jak je sjíždíš očima, fakt by tě nechtěly učit,“ poznamenal.

„A co na tom, že se zajímám o ženský? Kdyby nás učil nějakej pěknej piškotek, taky by sis ho prohlížel,“ namítla Martina.

„Jenže tady jsou skoro samý baby a stoletej Mařík mě vážně nezajímá. Ale mně by stačilo, kdybych měl nějakýho pěknýho piškotka doma.“

„Však si najdeš,“ těšila ho.

„No, to nevim. Každej chce jen sex, ale vázat se…“ pokrčil rameny rezignovaně.

„Jenže, než se uvázat s někým, s kým ten sex nefunguje, to už je fakt lepší bejt sám. Viz já,“ namítla Martina.

„Copak? Romča s tebou nechce spát?“

„Chtěla by… jenže tam chybí takový to -wau-… Víš, co tím myslím?“

„Jo. A tak to wau hledáš tady,“ podotknul a ukázal směrem k tabuli, kde se postupně zabydlovala Eva.

„Přesně tak. A teď mě omluv, jdu se kochat,“ usmála se Martina, opřela si bradu o dlaně a oči zapíchla do slušivé halenky nové učitelky.



Ano, tohle dělala poměrně často. Vlastně skoro pořád. Sledovala učitelky při vyučování a vyloženě si to užívala. Bavilo ji nejvíce to, když se jí některou z nich podařilo vyvést z míry. Možná si tím něco kompenzovala. S Romanou tou dobou žila necelých pět let. Poznaly se v období Martinina coming outu. Jelikož nebyl příliš pozitivní vzhledem k reakcím nekompromisní matky, velice často se ocitala s Romčině chápavém objetí, až se nakonec uchýlila do bezpečí jejího bytu. Romana už tou dobou vlastnila poměrně prostorný byt, zcela adekvátní pro soužití ve dvou. Zpočátku byl v bytě pro Martinu vyhrazen jeden pokoj, kde měla dostatek prostoru na učení. Přebývaly zde jako kamarádky. Martina si našla brigádu, aby dokončila střední školu a mohla se zapsat na vysokou. Přijímací zkoušky na vysokou se bohužel nezdařily, což nakonec vyřešila studiem na vyšší odborné škole. Počítala s tím, že jakmile to bude možné, najde si vlastní zázemí, aby Romaně nebránila v poklidném životě. Jenže jednoho smutného večera poprvé překročila práh Romaniny ložnice a už zde zůstala. Jak Romana vnímala jejich vztah, to Martina nevěděla jistě. Nebyly zvyklé na projevy náklonnosti a výjevy citů. Sama by pouto mezi nimi hodnotila jakožto přátelství s výhodami. Měla Romanu ráda jako kamarádku a sex mezi nimi byl spíše způsobem uspokojování potřeby. A i ten byl poslední dobou neuspokojivý… Když ovšem překročila práh třídy nová učitelka, dosud neokoukaná, svět se s Martinou zatočil. Eva byla úplně jiná, než ty ostatní. Vyzařovalo z ní cosi zvláštního, magického… Nebylo to ani tak o jejím vzhledu, ale ty oči… jako by jí skrze ně viděla hluboko do duše. Zatím si to neuvědomovala, ale kdesi v podvědomí, pod tvrdou slupkou zevnějšku, v Martině začínal klíčit zcela jiný druh pocitu. Projevoval se pouze tím, že kdykoliv se střetly jejich pohledy, Martina sklopila zrak a snažila se předstírat nezájem. Eva ji něčím zaujala natolik, že úplně zapomněla na hypnotizování dmoucích se ňader pod bavlněnou halenkou či jejích pevných, od slunce opálených lýtek. Zajímaly ji jenom ty oči. Bála se do nich pohlédnout, ale zároveň se nedokázala ubránit touze je znovu spatřit. Jako by byly její drogou, měla pocit, že zemře, když do nich znovu nepohlédne.

* * *

Když přišla Martina domů, čekalo na ni překvapení. Kdyby bývala nebyla v takovém zvláštním rozpoložení, dalo by se Romčino gesto hodnotit jako příjemné. Romana ji pozvala do kina a poté na večeři. Zřejmě hezkým večerem chtěla Martině vynahradit chvíle, kdy na ní neměla tolik času, jako tomu bylo dřív. Film si Martina ještě jakž takž užila. Romana ji znala velice dobře, takže se svým výběrem trefila Martině do noty. Ale večeře už nebyla tak fajn. Snad tomu tak osud chtěl, těžko říci… Jen stěží lze totiž vysvětlit, jak je možné, že Romana vybrala stejnou restauraci, jakou zvolil manžel učitelky Šmídové. Martina se snažila na sobě nedát nic znát. Ale scéna ze školy se opakovala. Zakázala si dívat se tím směrem, kde Eva seděla. Co chvíli však své předsevzetí porušovala a stále znovu svůj zrak upínala na její vlídné oči a něžná ústa s roztomilou pihou na horním rtu.



„Jak to šlo?“ zajímal se Honza, když poprvé upil ze sklenky bílého vína.

Tuto večeři bral jako nový začátek. Nové zaměstnání, nové prostředí a možná cesta k vylepšení jejích vztahu. Že to mezi nimi skřípalo, mu vadilo, byť to na sobě nedával znát. Miloval ji, ale neuměl to dávat příliš najevo. A dost často pochyboval o tom, zda ona miluje jeho. Ale vzhledem k tomu, že s ním šla do nového prostředí, že ho dosud neopustila, měl pořád jistou naději, že jde pouze a jenom o stereotyp, ke kterému dojde v každém vztahu.

„Tak byl to první den. Ale myslím si, že mě to bude bavit,“ odpověděla Eva s úsměvem.

„To jsem rád. Určitě to bude lepší a lepší. Už tam máš nějakou kámošku?“

„Na to je ještě brzy. Ale zdá se, že jedna kolegyně je fajn. Hned se mě ujala, byla moc milá,“ vzpomněla na Martu Horádovou.

„No vidíš, to je dobře. Klidně ji k nám někdy pozvi, ať se víc poznáte,“ navrhnul.

„To zní sice lákavě, ale je to ještě brzy. Nejdřív se potřebuju rozkoukat,“ zakroutila hlavou Eva.

„No jo, ty moje konzervo,“ usmál se šibalsky Honza, „omluv mě, příroda volá.“

Zvednul se ze židle a vydal se směrem k toaletám. Potřeba mu netrvala dlouho, ale trochu ho zdržela scéna, kterou člověk nevidí každý den. Alespoň ne Honza. Cestou zpět si všimnul dvou žen, které se držely za ruce. Jedna z nich se naklonila k té druhé a zlehka ji políbila na ústa.

„Tamhle u stolu sedí dvě lesby,“ kývnul hlavou daným směrem, jakmile usedl zpět na své místo.

Eva ke zmiňovanému stolu pohlédla a všimla si Martiny.

„Nejsem si jistá, ale myslím, že jednu z těch dívek učím,“ poznamenala a důkladně se na ni zaměřila.

Martina Evin pohled cítila, ale neodvážila se za ním otočit. Jen pustila Romčinu ruku, jelikož si připadala poněkud stísněně. Nestyděla se za to, kým je, ale nechtěla být spojována zrovna s Romanou. Necítila to tak, nemilovala ji.

„Chtěla bych už jít,“ vydechla Martina, jakmile dopila sklenku vína.

„Už?“ podivila se Romana, „Myslela jsem, že si ještě dáme dezert.“

„Není mi nějak dobře,“ vymluvila se Martina a Romana ji více nepřemlouvala. Požádala obsluhu o účet, zaplatila a byla připravena k odchodu.

„Lituju rodiče těch holek,“ zakroutil hlavou Honza a mračil se. Stále se mu hlavou honil výjev z restaurace.

„Proč, prosím tě?“ nechápala Eva.

„Asi bych se zbláznil, kdyby za námi přišlo naše dítě s tím, že je buzna,“ odpověděl.

„Snad poprvé v životě jsem ráda, že děti nemáme,“ podotkla Eva a nevěřícně kroutila hlavou.

„Říkej si, co chceš, ale normální to teda není. Podle mě jen nevědí roupama, co by dělali a tak to zkoušej mezi sebou,“ řekl Honza.

„A pak kdo z nás dvou je konzerva,“ zakroutila hlavou Eva a odmítala se nadále na toto téma bavit.

Když procházeli parkem kolem lavičky, střetli se s párem dvou dívek znovu. Zrovna ve chvíli, kdy se Romana pokusila políbit Martinu. Martina by byla nejraději ucukla, ale nechtěla Romaně zkazit náladu. Cenila si toho, že pro ni nachystala překvapení. A tak se nechala od své přítelkyně líbat, ale otevřenýma očima sledovala Evu. Jejich pohledy se opět spojily…



Když se jejich oči střetly, jako by pro Evu přestal existovat čas. Celá probíhající situace se ztratila kdesi za bělavým oparem dávno zapomenutých vzpomínek. Jako by otevřela šuplík, ke kterému před mnoha lety ztratila klíč. Možná ho ztratila úmyslně… každopádně vše, co ukrýval, v té chvíli vytanulo na povrch. Náhle si vybavila ten prostý okamžik, který se odehrál noc před odjezdem z tábora. Jmenovala se Zuzana a měla dlouhé kaštanové vlasy. Její obličej byl celý posetý pihami. Když se smála, tak zvláštním způsobem krčila nos. Eva ji ráda viděla se smát. Vyzařovalo z ní něco zvláštního a nepopsatelného… a právě proto s ní Eva ráda trávila veškerý čas. Společně si pletly copánky, vplétaly do nich sedmikrásky, vymýšlely pubertální hlouposti, pitvořily se na kluky… ale Eva to všechno cítila poněkud jinak. Těžko říct, zda to Zuzana myslela stejně, nebo šlo jen o jednu ze všech těch táborových hloupostí. Každopádně poslední táborová noc přinesla jeden neočekávaný okamžik, který byl hned toho rána násilně uzavřen do šuplíku. V podstatě o nic nešlo. Zuzana vyprovázela Evu do chatky, a když se loučily, jejich ústa se náhle ocitla blíž, než kdykoliv předtím. Eva cítila její dech, tlukot jejího srdce vnímala až ve svých útrobách. Zuzana ji chytla za ruku. Pak učinila krok vpřed, a kdyby nevrzly dveře od sousední chatky, možná by se jejich rty docela spojily. Eva sebou polekaně trhla a couvla.

„Dobrou noc,“ zašeptala Zuzana a pohladila něžně Evu po tváři.

Poté zmizela. Eva nemohla celou noc spát, stále dokola si přehrávala celou tu událost. Opravdu o nic nešlo… Ale děsila se vlastních pocitů. Děsila se své vlastní touhy dychtící po dokončení toho, co bylo načato. Kdyby byla mohla poslechnout svůj chtíč v rozháraném srdci čtrnáctileté dívky, zcela určitě by vstala z postele a zamířila do chatky k Zuzaně. Ale neudělala to. Pro své výčitky svědomí, pro pocit nesprávnosti, který pro tento druh citu v sobě chovala. A proto se rozhodla, že zapomene. Již nikdy si nesmí tuto událost vybavit. Celá vzpomínka skončila skrytá před světem i jí samotnou, Zuzanina adresa byla roztrhána na malé kousky a vyhozena do popelnice u autobusového nádraží. Zuzana to zřejmě cítila stejně, jelikož ani ona nenapsala dopis. Evě se opravdu povedlo celou tuto záležitost zcela vytěsnit. Hned toho léta potkala svého Honzu a její svět se začal točit kolem něj. Ale najednou se tato vzpomínka nečekaně vrátila. Mohla za to Martina a čert ví proč. Snad pro ty její oči, nebo ten zvláštní výraz při smíchu? Snad proto, že Martina líbala ženu, stejně tak, jako si tenkrát ona přála líbat Zuzanu.

„Posloucháš mě vůbec?“ vyrušil jí z úvah Honza.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ odpověděla zaskočeně.

Ani nepostřehla, že už jsou skoro doma.

„To vidím,“ podotknul, ale mávnul nad tím rukou. Byl příliš unavený na to, aby jí všechny své myšlenky zopakoval. V podstatě na nich stejně příliš nezáleželo.

* * *

Následující den byl jako ráno v kocovině. Eva nemohla celou noc zamhouřit oči. Viděla svou studentku líbat se se ženou a stále se jí nedařilo ten osudný, po letech otevřený šuplík, znovu zavřít. Srdce jí tlouklo, kdykoliv jí tento výjev přišel na mysl. Kardiologové by měli za to, že zřejmě trpí nepravidelnou srdeční frekvencí. Martina na tom nebyla o moc lépe. Stále dokola přemýšlela nad tím, co si o ní asi magistra Šmídová myslí. Bylo jí nepříjemné, že jí viděla s Romanou. Její polibky byly absolutně bez vášně. Nejraději by se s ní nelíbala vůbec, ale určitý pocit zavázanosti ji k tomu nutil. Ano, pocitem zavázanosti by se dal popsat ten druh lásky nelásky. Pořád byla Romaně za něco zavázaná. Za to, že jí poskytla bydlení. Za to, že je obě živila, když se Martina čas od času ocitla bez brigády. Romana jí to nikdy nevyčítala, přesto se kvůli tomu Martina cítila často trapně. Ten večer jí byla zase zavázaná za pozvání do kina, za večeři… zkrátka jeden velký kolotoč, ze kterého nešlo vystoupit.



Přesně ve chvíli, kdy vstoupila magistra Šmídová do třídy, na sebe Martina převrátila kelímek s kávou z automatu. Akorát z něj upíjela, když zahlédla Evu a celá konsternovaná místo ke rtům namířila kelímek pod bradu. Jejich pohledy se opět střetly, ne však na dlouho. Martina stydlivě sklopila zrak. V tu chvíli měla jasno. Jak málo člověku stačí k tomu, aby pocítil sympatie k druhé osobě? Jak dlouhou dobu trvá, než se do někoho zamiluje? S Romanou mohlo uběhnout třeba tisíc let a k žádným záchvěvům rozbouřených emocí by nikdy nedošlo. To už dnes mohla Martina bezpečně říci. Vlastně si sama o sobě myslela, že milovat vůbec neumí. Když se začala vídat s Romanou, domnívala se, že je s ní něco špatně. Nikdy předtím by jí nenapadlo, že to může být jenom tím, že Romana není tou pravou. Vždyť byla přece tak hodná… A najednou tu seděla jak hromádka neštěstí s politým trikem od kávy, která pomalu prosakovala až na kůži a začala stydnout a studit. A bylo jí vše čím dál jasnější.

„Co blbneš?“ podivil se Pavel a sáhnul do batohu pro papírové kapesníčky, načež začal spěšně stírat kávu ze školní lavice.

Byl zřejmě jediný, komu vylitá tekutina na lavici vadila, a to hlavně proto, že zasáhla i část jeho území a potřísnila jeden ze sešitů. Martina hleděla nepřítomně před sebe. Ani nevěděla, co by měla vůbec Pavlovi říct. Že se polila kávou kvůli učitelce Šmídové? Že jí připadá natolik neodolatelná, kvůli čemuž se nedokáže soustředit na nic jiného? Co by se asi stalo, kdyby místo kelímku v ruce držela zbraň hromadného ničení? Ať už prožívala cokoliv, něco uvnitř jí říkalo, že to není správné. Nevadilo jí prohlížet si nohy, pozadí a poprsí jiných žen. Byla to jen příjemná hra, takové zpestření jinak monotónního života. Ale cítit při tom něco víc? To přece přesáhlo veškeré hranice! Alespoň tímto způsobem to Martina vnímala. Děsila se vlastních pocitů, vlastních tužeb, romantických snů… Nejraději by utekla sama před sebou, před vlastním srdcem a to nejlépe do bezpečí nudného stereotypu. Právě zjištěné emoce ji vyděsily natolik, že nečekala na nic, popadla batoh a rozešla se směrem ke dveřím. Cestou se znovu spojily jejich pohledy, Martina se na okamžik zastavila, ale pak rozhodně sáhla po klice.

„Nashledanou,“ špitla a prostě odešla.

* * *

„Jsi doma brzy,“ vítala Romana Martinu překvapeně, když zaslechla klíč v zámku, „ještě nemám hotovou večeři.“

V kuchyni očividně probíhaly mohutné přípravy nějakého dobrého jídla. Vůně navíc byla cítit až ven na chodbu.

Martina přišla do kuchyně, kde její přítelkyně kouzlila hotovou báseň. Pohlédla na ni a přistoupila k ní.

„Vykašli se na večeři,“ zakroutila hlavou a začala nedočkavě, přestože nedočkavá ani příliš nebyla, rozvazovat Romaně zástěru. Nosila ji vždycky, když pracovala v kuchyni s moukou.

„Co to děláš?“ zeptala se Romana příjemně zaskočeně.

„Chci tě svléknout,“ zašeptala Martina, ale spíše než vzrušená byla rozrušená.

Potřebovala v sobě potlačit jakoukoliv myšlenku na Evu. Chtěla v sobě vyvolat touhu po své přítelkyni. Jako by šlo o poslední zoufalý pokus o nasměrování citů správným směrem. Opřela Romanu o kuchyňskou linku a prsty jí zajela pod kalhotky. Ani se nemusela příliš snažit a její dlaň byla celá vlhká. Rytmickými pohyby ji dráždila tak, jak to měla vždycky nejraději. Přiváděla Romanu k vrcholům rozkoše, ale sama necítila nic. Mechanicky, jako naprogramovaný robot, pohybovala rukou a doufala, že to celé co nejrychleji skončí. A opravdu to netrvalo dlouho, za chvíli se již kuchyní rozeznělo sténání nekonečného blaha.

„Ty jsi ale ďábel,“ šeptala Romana vzrušeně Martině do ucha a pomalu ji odsouvala do ložnice.

Tam ji položila na postel a chtěla jí ten velkolepý čin oplatit. Líbala ji všude tam, kde to měla nejraději. Avšak všechna tato místa byla mrtvá, jako by se jich snad ani nedotýkala. Martina necítila nic, jenom tíseň. Kdykoliv zavřela oči, zjevila se jí ta vlídná tvář… Středem celého vesmíru byla jen ona. Přestože se bránila, jak jen mohla, uvědomovala si, že vše ostatní je zcela zbytečné a nepodstatné. Romana by na ní mohla ležet celý týden a ona by nedosáhla orgasmu. Proto odtáhla svůj neukojený klín od vlhkých rtů své přítelkyně.

„Promiň,“ špitla, vstala z postele a nechala zmatenou Romanu svému osudu.



Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (18.04.2013 03:29:36) 33/40
Re (2): A po odmlce odmlka,po..
Odpověď na příspěvek od liska-E ( mailto:liskaElis@seznam.cz ) z 14.04.2013 18:31:23:

Nu to jssem radaale proc jsem teda neco taky nepripejes?docela se divim,;)))





Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

liska-E (14.04.2013 18:31:23) 32/40
Re: A po odmlce odmlka,po..
Odpověď na příspěvek od djHedus ( mailto:djHedus@seznam.cz ) z 13.04.2013 12:32:06:

Jasně, já pořád :)

djHedus (13.04.2013 12:32:06) 31/40
A po odmlce odmlka,po..
Po odmlce zase Povídka:D Koukám,že to tady vůbec nejede?Nějak jsme zabrzdili,že?Nu nevadí..Ten spravný čas již brzy.. Čte tady někdo toto forum?



Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské