djHedus (10.07.2016 06:27:03) 35/35
Po roce
Po rocni pauze ,tu zase bude co cist, slibuji


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (30.04.2015 13:04:32) 34/35
Re: Anketa
Odpověď na příspěvek od djHedus ( mailto:djHedus@seznam.cz ) z 22.06.2014 13:26:32:


Škoda tohoto fora.......


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (22.06.2014 13:26:32) 33/35
Anketa
A po čase a velké odmlce je tu Anketa:" Ti co nás čtou prosím o vyjadření? Má se toto forum zrušit? Nebo mám psát dál? Děkuji za každou odpověd"


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (10.09.2013 20:07:22) 32/35
Tanec s Bílou Smrtí
10.09.2013.
První detektivní příběh dopsaný dnes !
Heda Štefániková


Tento příběh věnuji všem, komu vzala droga někoho, na kom jim záleželo a koho měli rádi. Dále pak všem těm, kteří riskují každý den své zdraví a životy v boji s těmi, kteří se neštítí vtahovat naše děti na cestu, která vede jen jedním směrem – do pekla zvaného drogová závislost.

Myslíte si, že Vás se tenhle problém netýká? Omyl vážení! Noc je ještě mladá a teprve se začínají ozývat první takty pekelné melodie. Výzva k tanci může přijít každým okamžikem! Začíná Tanec s bílou smrtí……



Kapitola první



Tohle čekání je vždycky nejhorší. Víte co se bude dít, ale nevíte jak to dopadne. Pod kuklou mám ohnutý ušní boltec a protože je to ten, co v něm mám sluchátko vysílačky je to o to nepříjemnější. Cítím stékající pot mezi lopatkami a místo žaludku mám ledovou kouli. Už jsem to zažil mockrát a pokaždé je to stejné. Dokud nezazní povel k útoku je člověk jako na jehlách, ale jak se to jednou rozjede, tak už se všechno řídí jen výcvikem a instinkty. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že tentokrát to pro mě bude setsakra jiné než jindy. Za dveřmi do bytu před kterým stojíme – v ložnici, právě spí Alexander Lubin. V dalším pokoji hraje potichu stereo. Asi ho ten zmetek zapomněl vypnout. No s jeho finančním příjmem si opravdu starosti s účtem za elektřinu dělat nemusí. Já mít prachů jako on, nechal bych klidně svítit Karlštejn.Tenhle byt používá jen jako ,,pražský doupátko“ a to, když je ,,obchodně“ v Praze. Jinak se válí ve své přepychové vile na stráni nad Karlovými Vary. Alex – jak mu mezi verbeží jako je on sám říkají, je totiž dost dobře zavedený v obchodě s bílým práškem všeho druhu. Asi se v tom byznysu nudil, tak si přibral ještě džob s bílým masem….

Chlapec má asi rád bílou barvu.

My jsme tady od toho, aby dostal na pár roků šaty barvy švestek, neboli vězeňský mundůr. Důkazů je asi proti němu a ostatním chapadlům jeho kumpanie dost a tak státní zástupce vydal příkaz k zadržení jeho a pár jeho kumpánů. Takže přibližně ve stejnou chvíli stojí, tak jako my tady, připravené i další týmy před jinými dveřmi a čekají na povel k útoku.

Důvod proč jsme tady my a ne jen nějaký běžný okrskář je ten, že Alex byl v době, kdy ještě jeho rodná Ukrajina patřila do chomoutu báťušky Gorbačova u SPECNAS. Pro ty z vás, kdo netuší co, nebo kdo to SPECNAZ byly ( a jsou) připomínám, že je to obdoba naší Brigády rychlého nasazení a v dnešní době ale spíš naší nejtajnější jednotky vojenské policie – SOG. Jestli ještě pořád nevíte o čem že je řeč, snad si vzpomenete na akci britských SAS, při které byla osvobozena rukojmí z Íránské ambasády. Tak něco podobného byla jednotka, u které kdysi Alex sloužil, jen byla na ,,druhé straně barikády“.

Výčet Alexových dovedností při válečných hrátkách v Afghánistánu a později v první vlně potlačení nepokojů v Čečensku, je dost znervózňující. Čtyřicet jedna let, odborník na boj zblízka, skvělý střelec a s výbušninami si prý taky slušně rozumí. Tyhle informace dodala Biska ( Bezpečnostní a informační služba) spolu s vojenskou rozvědkou. Kde je splašili, ví jen Bůh a Standa Devátý ( v té době ředitel BIS ).

Nemáme nejmenší důvod tomu všemu nevěřit a proto jsme tady my – Útvar Rychlého Nasazení, neboli URNA.Těsně za dveřmi do bytu ve třetím patře panelového domu na pražském Černém Mostě je nás sedm. Šest střelců a kameraman. Ten musí vniknout do operačního prostoru v těsném závěsu za námi a musí natáčet vše co se bude dít.

To kdyby snad byly porušeny něčí práva při zatýkání….

Z toho co natočí, by se normálně objevilo za pár dní pár záběrů ve večerních zprávách o tom, jak naše policie bojuje s narkomafií. Jenže tentokrát se nic nikde neobjeví. Na celou akci bude uvalené informační embargo, ale vezměme to hezky po pořádku….

Za námi stranou od dveří je namačkané další útočné družstvo, dále pak velitel zásahu a ještě pár maníků, do jejichž práce vám nic není. Parťák Jindra stojící na protější straně dveří si protahuje prsty rukou, v nichž drží těžké beranidlo namířené na zámek dveří.

Na co ještě doprdele čekáme?! Pokud vím, oba naši odstřelovači jsou už dávno ,,zakotvení“ na lešení domu, kde se provádí oprava fasády a který stojí skoro v kolmé linii na dům ve kterém trčíme. Dole na ulici je taky vše připravené i když běžnému občánkovi, co by se zrovna probudil s plným měchýřem a při cestě na ,,dablju – sí“ by náhodou juknul z okna, by se vše zdálo v normálu.

Jenže zdání klame!

Teprve mnohem později se dozvím v čem to vázlo. Nějaký maník, co celou noc pilně kdesi nasával, se vrátil v půl třetí domů – tj. před dvanácti minutami v reálném čase. Chlastal, protože s nepohodl zvečera se svou chotí a po návratu chtěl problémy rodinného krbu dořešit. Protože to byl blbec a ožralej k tomu, začal argumentovat fackama. Ženuška si to nenechala líbit a řvala jako na lesy. Pobouření a probuzení sousedé nelenili a zavolali policii. Operační vyslal na místo hlídkový vůz co se motal nejblíže, aby ten randál zmákli. Naneštěstí se celá story odehrála půl bloku od vchodu naší přízně. Hlídka ve služební Felícii se řítila směrem nejméně vhodným, maják blikal a siréna řvala. Buďto to byli nováčci ( v noci nebyl žádný provoz a tedy ani žádný důvod pro sirénu ), nebo naopak starý pardálové, co si řekli, že násilníka hluk sirény vyplaší, uklidní se a oni budou po příjezdu moci jen vyslovit pokárání a nebude hrozit žádný konflikt s bujným ožralou.

Jenže my jsme nemohli žádnou sirénu potřebovat. Alex měl spát nerušeně až do poslední chvíle. Nikdo z nás nechtěl mít v těle o nějakou tu díru navíc. Proto se náš velitel okamžitě spojil s operačním a tvrdě požadoval, aby hlídka byla vyrozuměná o akci v blízkosti jejich cílového objektu a aby okamžitě vypnuli sirénu a stáhli se.To už ale hlídka byla skoro na místě a také se před nimi vynořili naši dva kluci a povedlo se jim je přesvědčit, aby přestali s tím randálem. Ten chlapík za volantem prý čučel jako tele na nová vrata, když před sebou uviděl dva habány v černým bojovým hávu, s nomexovýma kuklama na hlavách, nad kuklami kevlarové přílby a v rukách HK- Mp5 ( samopaly německé výroby, používané speciálními jednotkami po celém světě ). Ještě že se jim z vysílačky zároveň s tím pohledem ozval operační s pokynem k vypnutí zvukového a světelného signálu. Četníci byli naštěstí rozumní a uposlechli hlasu z ,,hůry“.

Tak stojíme a čekáme a nervy hrají jako státní filharmonie. V těch okamžicích čekání, v těch neúprosných minutách je v každém z nás něco, co se dá slovy jen těžko popsat. Je to směs strachu, nevolnosti, odhodlání, vůle a zbožných přání. Vím že to cítí každej na ,,pal postu“. Občas o tom spolu s klukama mluvíme a …. ,, Pozor hlášení všem…“ .

Tak a už je to tady !

,, Spár jedna všem, kód Bravo, opakuji kód Bravo.“

Teď už zbývá jen pár vteřin, než ve sluchátku uslyším od ,,Spáru jedna“ něco o kódu Alfa a povel k útoku bude následovat… A taky ano – ,, Spár jedna všem – kód Alfa, opakuji kód Alfa. Vpřed vpřed vpřed!!!“

Vidím, jak Jindrovi ruce prudce zatlačí beranidlo dozadu. Čtyřicet kilo ,,berana“ (taky mu říkáme ,,mazlík) nabírá pohybem vzad energii, aby mohlo vzápětí s drtivou silou vyrazit vpřed proti zámku dveří. Dveře se s praskotem otevírají do prostoru a po odrazu od zdi uvnitř bytu se vrací do své původní polohy. Číslo dvě z našeho družstva co stojí po levé straně je levou rukou přidrží otevřené aby se uvolnil co největší prostor pro vniknutí,

Děje se spousta věcí najednou. Dovnitř letí granáty s oslepujícím a ohlušujícím účinkem. Při troše štěstí a při otevřených ústech ( to pro vyrovnání tlakové vlny při výbuchu ) mně nepraskne bubínek a říkám si, že Alex na tom musí být hůř….

A už jdeme jako krátký a vražedný had do útrob bytu.

,, Policie, na zem! Všichni na zem! Policie!“ Snažíme se řvát co nejhlasitěji. Alex musí být stejně od výbuchů totálně ohluchlý ale hlas je mocná zbraň a kdo si myslí, že ne neví co říká.

Tmu uvnitř bytu roztínají světla baterek umístěných pod hlavněmi každého ,,Hákáčka“ a po stěnách tancují paprsky zaměřovačů. Stáčím se na pravou stranu, tam jsou dveře do obýváku, kde hraje to posraný stereo. Tam by to mělo být v pohodě, ,,vrabec“ je podle techniků z odposlechu v ložnici. To znamená, že zatýkačku by měli provést jednička s dvojkou a trojka se čtyřkou jsou jim k ruce. Kluci z druhého útočného družstva už jsou taky uvnitř a zajišťují kuchyň. Naštěstí tohle ,,pražské doupátko“ víc pokojů nemá.

Něco mě nesedí, chybí stupňující se povely typu - ,,odhoď zbraň, na zem, na ZEM! POLICIE!!“.

Není slyšet tupý zvuk těla sraženého na podlahu, ani nezaměnitelný zvuk při zatažení plastových pout, kdy je slyšet ,,zavrčení“ zoubků a už vůbec se ještě neozvalo – ,,ČISTÝ“. To je to, co by mělo být slyšet, ale není….To už se ale předemnou díky Jindrově kopu pravé nohy rozlétávají dveře obýváku a naše oči přesně kopírují směr pohybu hlavní našich ,,Hákáček“. To je zlaté pravidlo – nikdy nečum tam, kam nemíříš a nemiř tam, kam nečumíš !!!

Stojím na pravé straně pokoje a Jindra je vlevo. Každý sjíždíme svou stranu pokoje. Těsně po mé pravé ruce je stolek s telefonem a kousek před ním směrem do pokoje stojací lampa s obrovským stínítkem. Špatně přes něj vidím a rozeznávám jen nějakou sedačku nebo pohovku. A přesně tam registruju pohyb, palcem instinktivně zjišťuju postavení pojistky zbraně a do mozku je ve zlomku vteřiny poslána zpráva – ,,OK, máš tam krátké dávky…“. Mimochodem to je úžasná vlastnost HK-Mp5. Lze nastavit buď jednotlivé výstřely, nebo krátké dávky po třech ranách a nakonec samozřejmě dlouhé a libovolné dávky až do prázdného zásobníku.

Ale zpět do pokoje. Vše je nekonečným drilem nacvičené, ale každá opravdová akce má svá specifika.Teď například je mě jasné, že někdo podělal svůj domácí úkol a že tady v obýváku někdo je a být neměl.

Kterej ocas byl u odposlechu?!

Postava která ještě před zlomkem vteřiny byla na pohovce se změnila v rozmazanou čáru a zmizela z mého prostoru kamsi doleva za nějakou skříň či součást obývací stěny. Slyším sám sebe jak řvu – ,,Policie, odhoď zbraň!!“

Jindra nemůže nic, nevidí toho zmetka i když je vlastně v jeho palebném sektoru. Kryje ho ten kus nábytku a já se ještě vteřinku vzpamatovávám z jeho abnormálně rychlé reakce na naše vniknutí. Buď měl výborné výcvikové instruktory, nebo se už s takovými instinkty narodil, zmetek jeden. Všechno to trvá přirozeně jen pár zlomků vteřin, ale já, když na to vzpomínám, dodnes to vidím jako ve zpomaleném filmu.

Náhle tmu rozčísly záblesky světla. No spíše jeden dlouhej a v uších exploduje hluk neuvěřitelného stacata střelby. UZI – bleskne mě hlavou. Nic na světě snad nemůže mít tak úžasnou kadenci jako tenhle ,, židovskej klacek“, jak se izraelskému samopalu UZI také říká.

Moje prsty jako by reagovaly nezávisle na myšlení. Zbraň mně rachotí v ruce a vnímám zvuk tříštícího se skla z vitríny. Třísky létají snad všude a ještě je slyšet zvláštní zvuk – jako když se zblázní bubeník rockové kapely.To bubnovaly prázdné nábojnice z mého Hákáčka na desku konferenčního stolku. Zvláštní, co je lidský mozek v takových chvílích schopen vnímat…

A pak to přišlo!

Jestli někoho z vás porazil vlak a vy jste přežili, tak víte o co zhruba jde. Jako by mě nějaká neviditelná síla udeřila do neprůstřelný vesty. Nadzvedlo mě to a roztočilo jako dětskou káču. Ten hajzl střílel odspoda nahoru a dávka mě přelízla od levé ruky přes hrudník a trochu lízla i po kevlarce.

Ležím na zádech, díky vyraženému dechu nemůžu dýchat a levou ruku mám podivně skroucenou pod sebou. Pár vteřin ticha a najednou se ozval zvuk, jako když upustíte talíř na železnou podlahu. Takřka současně se ozval ještě zvuk, jako když za tím talířem pošlete i zralý meloun. A najednou bylo ticho…

Dupající nohy a oslnivé světlo. Ve sluchátku slyším výkřiky – ,, STOP všem STOP. Zastavte palbu!!“.

V levém rohu pokoje, hned pod oknem ve kterém je otvor po kulce z odstřelovačské pušky, klečí pár kluků a další stojí okolo se zbraněmi namířenými k zemi. Alex má hlavu jako ten meloun co upadl na tu železnou podlahu, respektive žádnou hlavu nemá…. Střelec na lešení odvedl svou práci, jen pro mě škoda, že ne o vteřinu dříve. Z ostatních místností se konečně ozývá - ,, Čistý, Čistý“ a jen v ,, mém“ pokoji je špína.

Krev jednoho ukrajinského drbana, který dostal co mu patřilo a krev moje…

Pomalu ztrácím vědomí – je 8. listopadu 1997, tři hodiny a tři minuty ráno…..


Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (17.07.2013 16:35:27) 31/35
Lesbický sladký Démon kapitola 5 Poslední:-)
Otevřela oči. Několik vteřin rozespale sledovala bílý strop, jako by snad na něm bylo něco fascinujícího. Jeho hladký povrch hyzdila nehezká puklina v omítce a opodál seděla ospalá moucha. Několik dalších se lehce vznášelo vzduchem a společně spolu laškovaly. Pootočila hlavou mírně doprava. Na infúzním stojanu visela láhev s modrým nápisem NaCl, na níž bylo černým fixem cosi připsáno. To už ovšem Petra nepřečetla, oči měla stále rozespalé a její průzor byl z toho důvodu lehce rozmazaný. Posadila se na posteli. Než ale stačila cokoliv udělat, ozval se vedle ní přísný hlas: „Ležte!“

Opatrně pohlédla daným směrem a spatřila korpulentní postavu v bílém plášti s nehezky udělanou trvalou, jež ji činila ještě hrozivější než by se mohlo na první pohled zdát. S rukama založenýma v bok na Petru přísně hleděla. Petra si tedy poslušně opět lehla, aniž by tušila proč. Ale za žádnou cenu ji nenapadlo protestovat. Měla v hlavě tolik otázek… Přemýšlela nad tím, kde se nachází, proč, co se stalo a jak se tam vůbec dostala. Sestra budící respekt několikrát prošla kolem, zkontrolovala infuzi, přísně si Petru změřila od hlavy až k patě a ta nenašla za celou dobu odvahu se jí na cokoliv zeptat. Byla tedy nucena ve stavu bolavé nevědomosti setrvat několik dlouhých hodin. Ze strachu před obří ženou se raději ani nepohnula. Až s večerem přišla jiná sestra, na první pohled milá.

„Jak se cítíte?“ zeptala se vlídně a usmála se na ni.

„Divně,“ odpověděla.

„Chcete si o tom promluvit?“ nabídla se.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se.

V danou chvíli už víc vědět nepotřebovala. Za těch několik hodin se mnohého dovtípila sama.

„Nepamatujete si?“ řekla spíše pro sebe, načež dodala, „Zavolám vám pana doktora.“

Lékař byl poměrně sympatický a vyhublý muž menšího vzrůstu s brejličkami alá John Lennon. Sednul si na židli vedle lůžka.

„Pokusila jste se o sebevraždu,“ řekl bez předchozího chození okolo horké kaše.

„Cože?!“ skoro vykřikla a snažila se zmateně ve své hlavě narazit na jedinou vzpomínku, která by potvrdila správnost jeho slov.

Sladký démon

„Našli vás sousedi. Použili rezervní klíč… Prý jste několik dní vůbec nevycházela z bytu.“

„To není možný! Nikdy bych si neublížila!“ nesouhlasila.

„Vedle postele ležel dopis na rozloučenou,“ vyvedl ji z omylu.

„To ne já… To určitě Anna, to ona se mě snažila zničit. Proboha, věřte mi! Ta holka je mnou úplně posedlá. Je schopna čehokoliv. Zná moje heslo, nabourala se mi do mailu a zničila mě přede všemi. Otrávila mýho kocoura, úplně mě znemožnila,“ překotně se snažila vypovědět vše, co postihlo její život poté, co se rozhodla Annu opustit.

„Uklidněte se,“ těšil ji lékař.

„Jak se mám uklidnit?! Právě se mě pokusila zabít! A vy nic neděláte, musíte zavolat policii,“ začala být hysterická.

„Slečno Poláčková, my to s vámi myslíme dobře,“ hovořil k ní vlídně, ale pro daný okamžik již zbytečně.

Petra již byla mnohem dál a hysterický záchvat ji zcela otupil. Křičela, kopala nohama a lapavě dýchala.

„Sestro, ampuli Tisercinu!“ zvolal, čímž dovedl jejich objasňující rozhovor ke konci.

Injekce štípla v hýžďovém svalu a za několik okamžiků již Petra spala tvrdým spánkem nevědomosti.

* * *

Probudila se úplně jinde. Již předtím vnímala určitou manipulaci s jejím tělem, procházela jakousi chodbou, cizí lidé jí zvědavě hleděli do tváře a ona se na ně výrazem právě probuzeného štěněte škaredila. Jakási starší paní s obličejem podobným slupce svraštělé brambory jí zvědavě stiskla nos, snad aby zjistila, zda je Petra vůbec živá. Stála tam totiž jako socha. Otupělá a pod vlivem léků byla nucena držet se na nohou.

„Chci se napít,“ zavzlykala podrážděně a měla pocit, že jí suchý jazyk v ústech nadobro přiroste k měkkému patru.

Pak objevila piano. Jako smyslů zbavená svou pozornost přenesla jen k němu. Hrála celé hodiny, jako by ji jenom ty tóny, byť rozladěné, měly udržovat při životě. Když pro ni po několika dnech spaní a hraní přišli ohledně sezení s psychoterapeutem, byla již lehce probuzena. Pochopila sama, že se z JIPu přemístila na psychiatrii. Zřejmě standardní postup po proběhlém pokusu o sebevraždu. Ve chvíli, kdy tělesné funkce nebyly v ohrožení a z toho důvodu nevyžadovaly žádnou zvláštní péči, nastal čas pro řádný úklid duše. Terapeut byl starší prošedivělý pán. Svým zjevem budil dojem vlídného dědečka z pohádky. Petra se však nedokázala ubránit pocitu, že se za jeho bezelstně vyhlížející tváří skrývá lstivý dědek se zlými úmysly. Proto zaujala místo naproti němu s notnou dávkou nechuti, po celou dobu neobratně seděla na židli a byla připravena k okamžitému odchodu.

medicina„Jak se cítíte?“ začal obvyklou otázkou.

Petra se zatvářila otráveně, protože za posledních několik dní se jí pomalu na nic jiného neptali.

„Vidíte, ne?“ odpověděla neurčitě.

„Jaký z toho máte pocit?“

„Pocit,“ procedila otráveně mezi zuby, „Hned zpočátku bych vám ráda řekla, že tohle všechno je omyl. Měli byste zavřít ji, ne mě. To Anna za všechno může. A vůbec, neměla by tohle všechno řešit policie?“

„Obávám se, že policie s tím, milá slečno Poláčková, nic nezmůže.“

„Proč? Anna je typický stalker a to je přece trestný… Nehledě k tomu, že se to stupňuje. Otrávila mi kocoura, pokusila se mě zabít!“ zdůraznila poslední větu.

„S tím skalkingem máte pravdu… Nicméně pomoci vám nemůžeme, protože Anna Houfková ve skutečnosti vůbec neexistuje,“ oznámil jí zdrcující informaci.

„To není možný! Je to přece dcera mýho šéfa!“ argumentovala.

„Je mi líto, ale pan Houfek žádné děti nemá… Obávám se, že všechno vzniklo ve vaší hlavě.“

„Pane doktore, to musí bejt omyl! Prosím vás, zavolejte mojí kamarádce. Jmenuje se Renata Michálková. Ta vám řekne, jak to bylo. Všechno o mně ví!“ prosila jej zoufale.

Odmlčel se a látkovým kapesníkem setřel rašící pot ze svého čela.

„Slečno Poláčková… Vím, že to pro vás bude bolestné zjištění… ale musím vám bohužel opět připomenout, že Renata Michálková je již rok po smrti.“

„To přece není možný, vždyť se denně vídáme!!! Nemohla zemřít, to není pravda!“

„Je mi to nesmírně líto. Zemřela v autě, na železničním přejezdu… Byla jste u toho. Dodnes to popíráte a věřte, že byla jen otázka času, abyste se dostala sem.“

„To byl přece jenom zlej sen. Sen, kterej se opakuje, žádná skutečnost!“

Rozplakala se. Začala si připadat jako ptáče lapené v obrovské kleci, odkud není úniku. Jak může člověk v takové pozici přesvědčit okolí, že byl obelhán a podveden? Jak může v očích ostatních vypadat jakožto jedinec s jasnou myslí, když po zdánlivém pokusu o sebevraždu jej drží pod vlivem uklidňujících léků na psychiatrii a on nemá byť jenom minimální šanci přesvědčit své okolí, že všechny proběhlé události nejsou pouhým bludem v jeho pomatené hlavě?

„Hodnotili jsme to jako typické popření skutečnosti, se kterou se odmítáte vypořádat. A taky ji vnímáme jako spouštěč paranoidní schizofrenie, kterou nyní trpíte.“

„Lžete! To není pravda, jsem úplně zdravá!“ protestovala.

„To je také typické. U psychiatrických onemocnění vždycky chybí náhled… Dokud si některé věci nepřipustíte, nehnete se z místa. Když nám ale dáte příležitost, pomůžeme vám.“

„Chtěla bych už jít,“ řekla vzpurně.

„Můžeme pro vás ještě něco udělat?“ zeptal se se zájmem.

„Zavolejte Lucii,“ zašeptala zoufale a rozplakala se.

* * *

Lucie na sebe nenechala dlouho čekat. Setkání bylo však tentokrát o poznání jinačí, než před nedávnem. Žádná slova chvály, žádné slibování romantické večeře ve dvou, která by mohla předznamenávat znovuobnovení jejich lásky.

„Myslela jsem, že jsi konečně dostala rozum. Ani si nedovedeš představit, jak jsem na tebe byla posledně pyšná. Když jsem tě slyšela hrát, jako by se splnilo vše, v co jsem ani nedoufala. Ale spletla jsem se… Dneska ti můžu už na rovinu říct, že je mezi náma konec. Definitivně.“

„Nezlob se… Vždyť tohle všechno je nějakej omyl. Sama nevím, co se to děje!“ prosila ji zoufale.

„Jak bys taky mohla, vejpitko jedna!“ řekla tvrdě.

„Dej mi šanci, napravím to…“

„Ne,“ zakroutila rezolutně hlavou, „říkala jsem ti, že problémy alkoholem nevyřešíš. Už si nepamatuješ, v jakým stavu jsem tě musela denně vídat? Myslela jsem, že ses změnila, že ses ze všeho poučila. Ale spletla jsem se a už ti nevěřím.“

„Prosím…“ rozplakala se.

„Ne… Pro mě už nejsi nic víc, než troska.“

Tím skončil rozhovor mezi dvěma ženami, jejichž světy do sebe nikdy nepasovaly. Poslední díl, který by je byl kdy spojoval, se nenávratně ztratil.

* * *

Co učiní lapené ptáče, které si nepřeje nic jiného, než být vypuštěno? Obvykle přistoupí na hru druhých. Přijme přesvědčení ostatních za svá, aby pro ně přestal být zajímavým. Aby nemusel spát v čtyřhranné místnosti bez kliky a s oknem s mříží. Aby nebyl dopován utlumujícími léky, které potlačují všechny chutě života, kromě chuti k jídlu. Stane se někým úplně jiným. Všechny tyto změny podstoupí zcela dobrovolně, přestože uvnitř sebe sama bude vždycky bezpečně vědět, kým skutečně je a jaká je pravda.

Na tento způsob řešení Petra přistoupila. Díky čemuž byla jednoho krásného dne z psychiatrie propuštěna. Vyšla ven a s pocitem vítězství a radosti nasála nosem. Vzduch voněl svobodou a počínajícím létem. Srdce by plesalo radostí z pocitu výhry nad všemi chmury i nepřáteli… Ale opodál stála Anna. Jakmile Petru spatřila, ústa roztáhla do širokého úsměvu. V očích se jí zračilo štěstí a možná i jistý pocit zadostiučinění. Petra jí směle vyšla vstříc. Došla až k ní a zastavila se.

„Ještě si myslíš, že si nejsme souzený?“ oslovila Petru se slabým nádechem ironie v hlase.

Petra neodpověděla. Jen se na Annu lehce usmála a vyšla vstříc modravému obzoru, novým zítřkům a své budoucnosti na svobodě. Anna ji následovala…





Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (17.07.2013 16:05:16) 30/35
Lesbický sladký Démon kapitola 4
Musela o tom někomu říct. Bylo to příšerné, nepochopitelné a zrůdné. Připadala si jako použitý papír, jako opravdová běhna, žena lehkých mravů. Anna ji donutila udělat všechny ty věci, které se jí příčily už při pouhé představě. Hodiny Salvadora Dalí byly proti hnusné Anně dílem jasného rozumu a zcela nepoškozené psychiky. Proč to dělala? Snad proto, že se sama předtím cítila použitě? Chtěla to Petře oplatit? Renata byla proti ní v podstatě klikař. Kolikrát jí Petra kladla na srdce, aby s těmi dívkami nejednala tímto způsobem. Ona to udělala jednou a hned se jí to vymstilo.

„Proboha, co se ti stalo?“ spráskla ruce Renata, když spatřila roztřesenou Petru s kruhy pod očima ve dveřích.

„Nemáš něco k pití?“ zeptala se místo odpovědi a rozplakala se.

„Ty mě normálně děsíš!“ řekla Renata a sáhla po vlastní sklence, kterou měla připravenou na stolečku vedle malířského stojanu.

Petra se hltavě napila a sedla si na letiště. Renata na ni stále tázavě hleděla, ale netlačila na ni. Čekala, až se rozpovídá sama.

„Ona mě… ani nevím, jak to říct… Nutila mě, vyhrožovala. Reny, jestli v tom s ní nebudu pokračovat, tak mě nechá vyhodit,“ mluvila nesrozumitelně.

Renata byla ale naštěstí inteligentní a dovtípila se sama.

„Nenech si vyhrožovat. Prostě to ukonči, ať se třeba posere,“ řekla Renata tvrdě.

„Přijdu o práci,“ namítla Petra.

„A kvůli tomu se necháš vydírat? Milá zlatá, takových bylo. Nesmíš dát najevo, že máš strach. No tak tě vyhodí z práce, no a co…? Stejně tě to nebaví a pokud vím, začala jsi rozjíždět konečně to, po čem jsi léta snila. Takže tohle fakt vypusť.“

Znělo to opravdu jednoduše. Ale Petra musela uznat, že má její kamarádka pravdu. Renata trvala na svém. Celá ta záležitost s Annou musí jednou provždy skončit. Rozhodla se, že Petru do Houfkovic vily doprovodí. Bylo to v době pravidelné výuky klavíru, takže doma kromě Anny nikdo jiný nebyl.

„Co ta tady dělá?“ zamračila se Anna, jakmile spatřila vetřelce stojícího opodál.

„Máme dneska něco v plánu. Předtím s tebou ale chci mluvit. Víš, je mi úplně jedno, jestli mě tvůj otec vyhodí. Jsi mi ukradená. A po tom, co se minule stalo, jsi mi dokonce až odporná.“

Očekávala nával vzteku. Čekala výhrůžky, výčitky… snad to bylo přítomností Renaty, těžko říci… Anna se rozplakala. Chvíli bylo ticho. Po několika okamžicích plačtivě řekla: „Dobře, dělala jsem to pod pohrůžkou násilí. Nechtěla jsem o tebe přijít! Ale slibuju ti, že teď už budu jiná!!!“

„Je mi to líto… Ale nechci s tebou nic mít. Ostatně, nechtěla jsem ani předtím, byl to prostě omyl,“ přiznala Petra upřímně.

Anna se jako klíště chytla za Petřin rukáv a rozvzlykala se: „Zahrnu tě láskou, budu se o tebe starat! Nesmíš mě opustit, bez tebe zemřu!“

Petra couvala a Anna dál tahala za její rukáv, až se nakonec Petřin svetřík roztrhnul a Anna upadla na zem.

„Péťulko, prosím!!!“ vykřikla, když se sesunula k zemi.

Začala zběsile kopat kolem sebe, jako malé dítě, které se vzteká.

„Uklidni se!“ pokárala ji Petra.

„Budeš toho litovat!“ přešla z lítostivé pozice do bojovné.

Vzpurně na ni hleděla ze země a ve tváři se jí zračil výraz vraha.

„Jsi blázen!“ vyřkla Petra pohrdavě.

Anna se svým hysterickým divadlem přestala, vymrštila se ze země a vykřikla: „Tak blázen jo?“

Načež s ledovým klidem a se zúženými očními víčky zašeptala: „Já ti ukážu, kdo je tady blázen. Všichni si to budou myslet o tobě a garantuju ti, že se o to postarám!“

Zasyčela jako rozčilený džungarský křeček, načež nenávistně pohlédla do tváře své vysněné ženě a s prásknutím dveří zmizela ve vile.

„Tak to bylo teda hustý!!!“ vydechla Renata pobaveně, „To byla taková komedie, že by se to perfektně vyjímalo v nějaký šílený parodii!“

„Jsem hotová. Myslíš, že to myslela vážně?“ dělala si starosti Petra.

„Prosím tě, neřeš to. Víš, kolikrát jsem podobný žvásty slyšela? Nakonec sklopí uši a půjde ti z cesty…“

„Dobře. Zůstanu klidná a přestanu to řešit,“ rozhodla se.

„Moje řeč. A teď pojď, půjdem to pořádně zapít,“ chytla Petru kolem ramen a vedla ji směrem k ateliéru.

Alkohol tekl proudem. Když šlo o společné mejdany, tak Petra s Renatou to dokázaly vážně pořádně rozjet. I to byl důvod, proč se Petra s Lucií často hádaly. Lucie nerada viděla svou přítelkyni v Renatině společnosti, protože si uvědomovala, že na ni má neblahý vliv. Vždycky, když Petra něco s Renatou zapíjela, nemohla si pomoci, ale pokaždé si vzpomněla na Lucii a na jejich hádky. Pak se ale přenesla přes svou mučivou disharmonii, která jí bránila si sílu přítomných okamžiků v alkoholovém opojení vychutnávat plnými doušky a Luciinu přísně vzhlížející tvář ze své mysli násilně vymazala. Bylo přece co slavit!

* * *

Železniční přejezd v mlze

Probudila se v autě. Seděla za volantem a marně se snažila vybavit si předchozí události. Ano, hádka s Lucií, popíjení s Renatou… Ta spala na sedadle spolujezdce, zpitá pod obraz. Petra byla rovněž řádně nasáklá alkoholem, ale ne tolik, aby si jakžtakž neuvědomovala realitu. Dva kužely světel zlověstně prostupující hustou mlhou jí pomohly vystřízlivět úplně. Nemusela být zrovna génius, aby jí došlo, že se nacházejí na železničním přejezdu. Otočila klíčem v zámku, ale žádná reakce. Auto nešlo nastartovat ani na druhý pokus. Ani na třetí. Na další pokusy již nezbýval čas. Vyběhla ven do deště a snažila se stagnující vůz vytlačit ze železničního přejezdu. Naneštěstí v tom stavu podnapilosti neměla dostatek sil, sotva se udržela na nohou.

„Reny, vzbuď se!“ vykřikla a snažila se opilou kamarádku vytáhnout z auta ven.

Ani na to však její síly nestačily. V poslední chvíli, těsně před příjezdem vlaku, musela svůj boj vzdát. Uskočila a zůstala ležet opodál ve štěrku. Vlak smetl vůz během vteřiny a náhle po něm nebylo památky. Petra chvíli nečinně ležela na zádech a dívala se do nebes. Nechala kapky deště, aby kropily její tvář. Načež se otočila na břicho a hlavu zanořila do hustého štěrku.

„Reny!!!“ křičela zoufale, plakala a nepříčetně hrabala rukama ve štěrku, jako by do něj snažila zahrabat samu sebe a již nikdy nechtěla spatřit světlo světa.

* * *

Lapavý nádech ji probudil ze spánku. Nebetyčná úleva, když si člověk uvědomí, že všechno byl jenom zlý sen.

„Je to dobrý, uklidni se,“ těšila ji Renata.

Po prohýřené noci opět zůstala přes noc. Pomalu se z toho začínal stávat zvyk.

„Bože, to bylo hrozný! Tys umřela… Odešla jsi…,“ plakala zoufale a tiskla se k Renatě tak pevně, jak jenom mohla.

„Neboj se,“ pohladila ji Renata přívětivě po vlasech, „Nikdy tě neopustím.“

Držela ji láskyplně v náručí a těšila ji. Až to bylo nezvyklé. Ale díky její přítomnosti Petra opět usnula…

* * *

Nakonec to vypadalo, že Anna na své výhrůžky zcela zapomněla. Několik dní Petra chodila do práce se sevřeným srdcem a očekávala, že si ji Houfek pěkně podá. Ale nedělo se vůbec nic. Zpočátku to bylo skoro až podezřelé, ale pak to přestala řešit. Choval se k ní, jako by tam prakticky nebyla, což vlastně tak divné nebylo, jelikož to před Anninými narozeninami v práci vypadalo úplně stejně. A o své dceři se jediným slovem nezmínil. Takže se případné ztráty zaměstnání přestala obávat. Navíc dostávala čím dál více nabídek k vystoupením a blýskalo se na lepší časy. Dokonce se jednoho večera po dlouhé době střetla s Lucií. Byla jedním z účastníků firemního večírku, kde Petra vystupovala.

„Hrála jsi nádherně,“ vydechla Lucie, když měly konečně prostor k rozhovoru.

Petra se s výrazem díku ve tváři usmála.

„Jsem za tebe tak ráda… Teprve teď vidím, že všechno mělo smysl,“ pokračovala Lucie v pochvale a Petře se tajil dech.

Nakonec se sama osmělila k vyslovení zásadní otázky, která ji tížila po celou dobu: „Nešla bys se mnou někdy na večeři?“

„Moc ráda,“ slíbila Lucie a přívětivě stiskla Petřinu dlaň.

Vše vypadalo více než skvěle a Petra měla ze sebe, z Lucie a vůbec z celé té situace neskonale dobrý pocit… Bohužel nic nemusí být tak, jak na první pohled vypadá. A v každé situaci, která vypadá sebe růžověji je vždycky možné, že se nějaké „bohužel“ vyskytne. Petra si to zpočátku nepřipouštěla. Začalo to nevinně, když na jednom ze svým koncertů omdlela únavou. Zanedlouho poté se to však stalo podruhé a ostatní začali Petru podezřívat z toho, že je opilá. Přitom si objednávala pokaždé jen jednu skleničku bílého vína… Po vínu však byla malátná, vláčná, unavená…jako by byla opravdu opilá. Docházela k čím dál většímu přesvědčení, že jí někdo úmyslně přidává něco do pití. A nemusela zase příliš dlouho přemýšlet, aby ji napadla Anna. Ale pak svou domněnku opět uložila kamsi do zákulisí ve své hlavě, které jen nerada otevírala. Jak by mohla nějaká Anna zařídit takovou věc, když ani nebyla účastníkem Petřiných představení?

Ať už to bylo ovšem jakkoliv, tak kvůli údajným problémům s alkoholem o Petru přestali mít zájem. Dostávala čím dál méně nabídek, až jí nakonec zůstala zase jenom ta práce, kterou nesnášela a sem tam nějaké vystoupení. Renata měla plodné období, takže nezvedala telefony a věnovala se pouze svému umění. Ateliér byl zamčený a Petře nepřístupný. Aby toho nebylo málo, tak kocour Amadeus proběhl otevřenými dveřmi a vydal se na toulky, ze kterých se několik dní nevrátil. Poprvé po dlouhé době si Petra připadala skutečně sama. Sama v prázdném bytě, s pianinem, na které nemohla hrát a se zlomeným srdcem. V největším zoufalství vytočila telefonní číslo Lucie.

Kocour na cestě za dobrodružstvím

„Platí ta večeře?“ zeptala se a snažila se působit vyrovnaně.

„Jasně, kdy navrhuješ?“ zaznělo k jejímu štěstí na druhém konci.

„Třeba hned zejtra?“ zkusila Petra nejbližší možný termín.

„Platí,“ přisvědčila Lucie, „Budu se na tebe těšit.“

„Já taky,“ odpověděla Petra a byla nesmírně ráda, že byl již hovor u konce.

Luciin hlas, příslib toho, že se na ni bude těšit… to vše v ní vyvolalo pocity nostalgie, krásné i bolestné vzpomínky a touhu po tom, aby ony dvě mohly začít znovu a třeba lépe.

Ráno však bylo opět bolestné. Sousedka přišla Petře oznámit, že našli Amadea. Žádné zaběhnutí, byl mrtvý.

„Je mi to líto, Petruško,“ pohlédla na ni soucitně starší domovnice, „Vypadá to, že něco sežral.“

Od domovnice byl způsob, kterým se k Petře náhle chovala, přinejmenším nezvyklý.

„Vím, že toho je na vás hodně, po tom všem… Kdybyste potřebovala s něčím pomoct, tak víte, kde mě hledat.“

Poté odešla. Až Petra pochybovala o tom, zda k danému rozhovoru skutečně došlo, zda nevzniknul jenom jako výplod v její hlavě, která poslední dobou nechápala vůbec nic. Domovnice, která jí zatrhla cvičit na klavír, ji oslavila Petruško. A o čem to vůbec mluvila, když říkala ty věci o tom, že ví, jak toho je na ni moc? Ví snad o jejím životě víc, než ona sama? Chvíli přemýšlela nad hloupostmi, než do jejího mozku konečně dorazila informace, že je její Amadeus mrtvý. Jako by jí to se zpožděním docvaklo a ona propukla v pláč. Nesnášela bolest, neměla ráda vlastní slzy. Nedokázala se vypořádat se svými emocemi a zuby nehty se jim bránila. Domovnice měla pravdu. Prošla si už takovými hrůzami, že by o tom mohla napsat knihu. Ale dosud se nenaučila své problémy řešit. Ne jiným způsobem, než tím, jako obvykle. Otevřela si láhev vína. V kapse jí pípla příchozí sms.

„Už jdu!“ psala Renata.

Jako na zavolanou, skutečně. Jako by cítila Petřin smutek na sto honů. Anebo cítila jen závan vína z právě otevřené láhve?

„To byla určitě Anna,“ byla přesvědčena Renata, jakmile jí Petra převyprávěla vše, co se za posledních několik dní stalo.

„Pořád tomu nějak nechci uvěřit,“ kroutila hlavou Petra.

„Přemejšlej… nejsi žádnej alkoholik, ale vždycky jsi byla po dvoudecce sťatá jak luční kvítí po bouřce. Amadea musel někdo otrávit!“

„Napadlo mě, jestli třeba nepozřel jed na krysy, kterýho tu máme po baráku až dost.“

„Nebyl hloupej… navíc, proč by něco takovýho žral, když měl pořádný jídlo doma? Mysli si o tom, co chceš, ale tohle se mi nelíbí,“ mračila se Renata.

Petra nad jejími slovy začala uvažovat. O to víc, když našla ve své emailové schránce podivný mail:

„Vážená slečno Poláčková,

děkujeme za Váš vysvětlující mail ohledně Vašich stávajících obtíží. Chápeme vaši situaci a tímto rušíme všechny vaše koncerty na celý měsíc.

Přejeme Vám brzké uzdravení.“

Petra z toho byla vyděšená. Nikomu přece nepsala nic o zdravotních obtížích. Byla ráda za každou nabídku, která se jí naskytla! Teprve, když ji napadlo se podívat do odeslaných zpráv, musela dát Renatě za pravdu a o to vyděšenější kvůli tomu byla. Složka odeslaných zpráv obsahovala několik srdceryvných mailů, kde se nemocná a žalem zahlcená Petra dožaduje pochopení a ruší všechna svá vystoupení! S několika odborníky v oblasti psychiatrie řeší své problémy s alkoholem a se zahlcujícími depresemi. Dosud bez odpovědi… Co Petra věděla jistě, že rozhodně není autorkou všech těch mailů!

„Mělas pravdu! Všechno to dělá Anna,“ telefonovala roztřeseným hlasem Renatě.

„Hlavně se uklidni. Co se stalo tentokrát?“

„Musí znát moje heslo. Ani si nedovedeš představit, co všechno a kam rozeslala. Co si o mně teď budou všude myslet?“ rozplakala se a jak se zajíkavě snažila všechno vysvětlit, tak jí pomalu nebylo ani rozumět.

„Vydrž, za chvilku jsem u tebe!“ slíbila Renata.

„Dobře,“ přisvědčila s očima zalitýma slzami a pak už jenom čekala.

djHedus (17.07.2013 10:34:19) 29/35
Lesbický sladký Démon kapitola 3
Sluneční paprsky dopadaly na sněhově bílé povlečení Petřina letiště. Bylo poměrně velké a zabíralo téměř polovinu místnosti, kterou Petra obývala. Druhou polovinu tvořil kuchyňský kout a věčně nevyužívané pianino. Ovšem předešlou noc došlo k jeho bohatému využití, avšak tentokrát nesloužilo k účelům, pro které bylo vyrobeno. Anně se splnil jeden z dalších snů. Stala se piánem a nechala se vášnivě milovat od Petry. Doslova se vpíjela do leštěného dřeva kryjícího klaviaturu, na kterém obkročmo seděla. Zády se opírala o horní část a její roztažené ruce kopírovaly svrchní desku kryjící duši hudebního nástroje. Petra seděla na židli před pianinem a plnila Aniny tajné sny a přání, kterých byla plná. Amadeus po celou dobu nevylezl ze svého úkrytu pod postelí. A když se dvě nahá těla přesunula na postel, urychleně svůj úkryt opustil, aby stihnul zaujmout jinou pozici.

Cigaretový kouř„Amí, pojď k mamince!“ zvolala Petra a spokojeně potahovala ze zapálené cigarety.

Anna byla omotána kolem ní a vrněla snad víc, než Amadeus. Kdepak, ani za nic ze svého úkrytu nevylezl.

„Takovýho ho neznám. Je to takovej mazel,“ podivila se, ale pak dodala, „No, ale vždyť sem vlastně kromě Renaty nikdo nechodí. Třeba to je jenom tím, že tu je někdo novej.“

„Renata?“ zeptala se lehce změněným tónem hlasu.

„Patří jí ten ateliér, kde jsme byly prvně,“ vysvětlila Petra.

„To je ta holka z prvního vystoupení?“

„Jo,“ přikývla.

„Vy dvě jste…???“ zajímala se, načež přestala vrnět úplně.

„Ne,“ usmála se pobaveně Petra, „Vlastně jednou… Ale to byl úlet. Věř tomu, že ona zrovna není typ ženský, po který bych toužila.“

„Já přece taky ne,“ namítla Anna.

„Takhle nemluv,“ řekla Petra a oklepala se, aby ze sebe setřásla její ruku.

Pomalu vstala a přes nahé tělo přehodila župan, který ležel vedle postele. Najednou Annu opět vnímala jinýma očima, těma původníma, které by nikdy nedopustily, aby dívka jako ona překročila práh jejího bytu. Líbilo se jí být opěvována neznámou obdivovatelkou, ale už méně nadšená byla z toho, když k ní někdo jako k ikoně vzhlížel v posteli. Tam byla jako na „bitevním poli“. Potřebovala si té druhé vážit.

„Dneska mám hodně povinností, uvidíme se jindy,“ řekla omluvně nic netušící Anně, čímž jí dala najevo, že by bylo úplně nejlepší, kdyby její byt opustila. Ta se dovtípila velice rychle, ale ještě jí nedošlo, že ji od sebe Petra vyhání napořád. A Petra to nehodlala řešit ani náhodou v danou chvíli, ve svém bytě a s hlavou plnou nejrůznějších pocitů. Proto vyprovodila Annu ke dveřím, normálně se s ní rozloučila a pak došla k závěru, že nejlepší bude, když dá na Renatino původní doporučení a už se jí neozve.

* * *

„Jak to šlo?“ zajímala se Renata hned, jakmile Petra překročila práh ateliéru.

„Ani se neptej,“ vydechla Petra a sedla si na letiště.

„Co? Dělala scény?“

„Je to ještě horší, vyspala jsem se s ní,“ odvětila a raději se na Renatu ani nepodívala, jelikož nechtěla zachytit její pohled.

„U sebe v bytě? Ty jsi blázen!“

„Já vím! Nejhorší na tom bylo, že tentokrát jsem byla úplně střízlivá. Vzbuzuje ve člověku výčitky. Pocit, že jí nemůžeš ublížit. Už se jí neozvu a nebudu reagovat na žádnej mail ani telefonát.“

„Jenom v tom neumíš chodit. V takovejch chvílích musíš bejt tvrdá jako skála. Nemůžeš koukat na pocity druhýho a jestli mu ublížíš. To se pak ocitneš v začarovaným kruhu a už se z toho nedostaneš,“ radila jí.

„Vím. Proto už to nechám plavat. Budu se věnovat tomu, co jsem vždycky chtěla a tohle úplně vypustím,“ rozhodla se pevně.

„To ráda slyším,“ usmála se Renata.

* * *

„Bacha, Houfek se sem valí!“ pošeptala Petře do ucha kolegyně.

Myslela tím všemi „oblíbeného“ šéfa. V danou ranní hodinu to bylo něco neobvyklého a zpravidla to nevěstilo nic dobrého. Všichni se rozmístili na svá místa a předstírali zaujatou práci. Petru to nijak nevzrušovalo. Po čtrnáctidenním ignorování věčně zvonícího telefonu, mazání smsek a mailů bez předchozího přečtení a podobných projevech únikového chování, už byla připravená úplně na všechno. Inženýr Houfek se rozhlédl kolem sebe a oči zapíchl do Petry. Pak roztáhl ústa do širokého úsměvu. Ostatním tento nezvyklý čin připadal mnohem podezřelejší, než jeho obvyklý výraz věčné nespokojenosti.

„Tady jste!“ usmál se znovu, „Můžete se mnou na okamžik do mé kanceláře?“

Petra se zvedla a místo odpovědi jej následovala. Teprve teď začala přemýšlet nad tím, zda-li se má zneklidňovat či nikoliv. Šéf naštěstí nic neprotahoval a začal rovnou hovořit.

Šéf„Slyšel jsem, že hrajete krásně na klavír,“ řekl přátelsky.

„Ano, ale…“

Nenechal ji domluvit: „Viděl jsem vaše stránky, kde nabízíte, že zahrajete na různých oslavách či firemních akcích. Myslíte, že bych si vás mohl objednat?“

„Vážně? Nehádala bych, že by se vám něco takového mohlo líbit,“ namítla a byla popravdě překvapena.

„Však víte, já určitě ne… Ale moje dcera miluje hru na klavír. Příští pátek slaví narozeniny, tak jsem si říkal, že by bylo pěkným dárkem, kdybyste jí zahrála na oslavě,“ vysvětlil důvod té nečekané změny chování.

„Samozřejmě,“ přikývla Petra a popravdě si oddychla, „Co má dcera ráda?“

„Říkal jsem si, že určitě oceníte pár korun navíc. A zahrajte co chcete, bude nadšená.“

Nezáleželo jí ani na tom, zda bude dcera šéfa nadšená. Nadšená byla v danou chvíli ona sama. Dobré vztahy na pracovišti, to bylo něco, co jí dlouhou dobu chybělo. Všichni pracovali pod tlakem, protože Houfek skutečně neměl příliš dobrou pověst a kdo se mu znelíbil, měl vyloženě smůlu. Na druhou stranu byl štědrý k těm, které si oblíbil. Petra nikdy k této elitě nepatřila a popravdě v to ani nedoufala. Náhle před sebou měla neopakovatelnou příležitost a hodlala toho plně využít. Rozhodla se, že udělá vše proto, aby Houfkova dcera byla opravdu nesmírně nadšená. Hodiny pilně cvičila v ateliéru a k plánu jí dopomohl i fakt, že Anna přestala s vynucováním si Petřiny přízně a už se neozvala. Začalo se blýskat na lepší časy, Petra to cítila v kostech. Kostlivec ze skříně zmizel a náhle měla našlápnuto na novou cestu vstříc úžasnému životu. Malovala si to krásně, samými pestrými barvami a svým přístupem podněcovala i Renatu, aby svůj život viděla jasněji. Té se vrátilo plodné období a maximálně času trávila u malířského stojanu. Petřino cvičení na klavír ji nijak ve tvorbě neomezovalo, ba spíše naopak. Vzájemně si nepřekážely a byly plné elánu dotáhnout do konce velké věci.

Den D nastal. Petra vstoupila do šéfovy luxusní vily, kde bydlel se svou rodinou. Houfek přátelsky přivítal Petru a nabídl jí dokonce své rámě, aby ji mohl přivést do centra dění. Klavír byl připraven. Uvnitř bylo tolik prostoru, že se do jedné místnosti vešlo hned několik stolů s obloženými mísami, rozlévaným vínem a talíři s chlebíčky. Nechyběl ani narozeninový dort obřích rozměrů, na jehož vrcholu se tyčila čokoládová sedmnáctka. Zvláštní, že zrovna takhle mladé děvče má zájem o vážnou hudbu. Něco jako Anna, ta byla rovněž na svůj věk trochu jinde, než její vrstevníci. Jakmile však pomyslela na tuto osobu, okamžitě se všechny její vytyčené sny a malovaná přání zbortily jako domeček z karet. Ze dveří vedlejší místnosti pomalu vyšla, v sukénce a pestré halence oblečená, usměvavá oslavenkyně Anna Houfková!

„Tak to je moje sladké dítě,“ usmál se nic netušící šéf a objal svou dceru, načež ji přivedl k Petře.

Ta absolutně netušila, jaký sled událostí bude následovat a co všechno se od ní očekává. Anna byla naštěstí rychlejší.

„Tak ráda vás poznávám!“ usmála se hraně a nadšeně podala Petře ruku.

Ta přistoupila na její hru a představila se.

„Anička si oblíbila vaše stránky a pořád poslouchá vaše internetové nahrávky,“ prozradil šéf, „A tak jsme si říkali, že ji na narozeniny trochu překvapíme, aby vás slyšela na živo.“

Petře bylo ale jasné, že o tom překvapení musela vědět dopředu. Proto ji přestala bombardovat svými vzkazy. Proč by to také dělala, když moc dobře věděla, že ji uvidí? Na první pohled šlo poznat, že Anna patří mezi dcerušky, které vždy dostanou vše, co si umanou. A možná i proto došla k názoru, že to takhle funguje i v normálním životě. Asi proto, že jí to nikdo jiný dosud neukázal. Petra to měla v plánu. Ale jak? Pro daný okamžik se nedalo dělat nic. Měla svou roli, tu hodlala splnit. Přátelsky se uculila na slečnu oslavenkyni a bez dalších okolků usedla k piánu. Opět se dokázala odpoutat od všeho, co se odehrávalo kolem, přestože její disharmonické pocity byly tentokrát dost intenzivní. Všechny skladby zahrála jak nejlépe mohla a skutečně se jí to podařilo. Navzdory Anně stojící v těsné blízkosti a tomu, jak jazykem zlehka a nenápadně přejížděla přes horní ret, aby Petře připomněla výjev jak vystřižený z erotického filmu, tedy její pianino a ony dvě u ní doma. Nesoustředila se na ni, nechtěla udělat sebemenší chybu. A dokázala to. Za několik okamžiků se celým spodním patrem vily rozezněl nadšený potlesk všech přihlížejících.

„Bylo nám ctí, že jste přišla,“ řekl šéf nadšeně a přátelsky Petře potřásl rukou.

„Říkala jsem ti, že je vážně dobrá, tati,“ pronesla Anna a zavěsila se za otcovu paži.

Petře neuniklo, jak zvýraznila slovo „dobrá“. Od samého počátku dělala vše proto, aby jí jakkoliv připomněla, co se mezi nimi odehrálo a tím se ji pokoušela vyvést z míry. Petra byla pevná jako skála a nehodlala se pohnout ani o píď.

„Hezky si užijte zbytek dne. A všechno nejlepší Aničko,“ loučila se s nimi.

„Ale kdepak, teď přece nemůžete odejít. Dáte si s námi občerstvení. Musíte ochutnat dort, za chvílí ho nakrojíme,“ nehodlali ji pustit.

„Je to vaše oslava, nechci vás otravovat,“ snažila se z toho vykroutit, ale nakonec stejně neměla na výběr.

„Ale jděte. To není otravování, jste naším hostem,“ pustila se do rozhovoru Anina matka, sympatická žena s pečlivě nažehlenými vlasy, které mohlo být jen lehce přes čtyřicet.

Byla jí sympatická, a proto se přenesla přes všechny dosavadní pocity a jejich nabídku s díky přijala.

DortPo krájení dortu přišel šéf s další novinkou. Tentokrát se mohlo jednat o skutečný průšvih a zároveň čáru přes rozpočet Petřina plánu.

„Víte, Anička by také jednou chtěla být pianistkou. Chtěl bych vám navrhnout, zda byste ji nechtěla učit. Samozřejmě bych vám za to dost zaplatil.“

„To zní sice lákavě, ale nemám s učením zkušenosti,“ snažila se protestovat.

Jen těžko dokázala uvěřit tomu, že tento milý pán je stejným člověkem jako její šéf v práci. Jako by jej nějací pohádkoví mužíčci zakleli či mu dali vypít kalich věčné dobroty. Ale Petra si uvědomovala moc dobře, že takhle by to být rozhodně nemuselo. Proto nakonec přikývla, ale dobrý pocit z toho neměla.

Poté už byla naštěstí její účast na večírku u konce. Anna ji šla jakožto poslušná dceruška doprovodit k bráně.

„Proč jsi tak koukala po mojí matce?“ zeptala se nečekaně.

„Co je to za otázky?“ nechápala Petra.

„Líbila se ti, že jo? Já jsem jen malý kuře, jako jsi psala v mailu tý svý kámošce Renatě, že je to tak?“

Petra se zarazila. Kde proboha vzala to s tím mailem? Zkoušela ji snad? Leda, že by si něčeho všimla v ten den, kdy se probudily u ní doma spolu. Samozřejmě, nechala zapnutý notebook, v tom byl kámen úrazu. Měla tam otevřenou stránku se svým e-mailem, jako to dělávala běžně a neuvědomila si to. Jak by také mohla, když k ní nikdo nechodí? Stačila trocha nepozornosti, třeba cesta na toaletu a Anna si mohla přečíst cokoliv. Bylo jí to proti srsti, ale nehodlala z toho dělat kovbojku. A už vůbec ne před branou vily svého šéfa.

„Poslyš, Anno. Budu tě učit na klavír. Ale tím to hasne. Nečekej víc, protože to byl jen omyl,“ řekla jí na rovinu, konečně poprvé od té doby.

Navzdory tomu, jaké pocity v ní opět vzbuzovala její tvář, která se v mžiku proměnila ve výraz všemi opuštěného psa. Otočila se a odešla.

* * *

Hodiny klavíru měly probíhat každý čtvrtek odpoledne. Samozřejmě nemohly cvičit u Petry doma, takže k výuce docházelo v Houfkovic vile. Petra to zprvu vítala. Ale naneštěstí tou dobou nikdo nebýval doma. Hned při první příležitosti se Anna pokusila Petru svést.

„Nech toho,“ odtáhla se a přesunula se do patřičné vzdálenosti od ní, „Přišla jsem tě učit na klavír. Ale to je všechno, nic jinýho nečekej. Tak dělej, ať mě tvůj otec neplatí zbytečně.“

Chvíli poslušně poslouchala Petřiny pokyny a dělala, co se od ní čekalo. Načež si opět stoupla před Petru a tentokrát na to šla úplně jinak. Svlékla se úplně do naha. Petra na ni tentokrát však již nehleděla jako na sexuálně přitažlivou dívku. Naopak, chtělo se jí z ní zvracet. Když si Anna obkročmo sedla na klaviaturu, jako to udělala tenkrát, Petra se neubránila svým aktuálním pocitům.

„Nepřipadáš si teď trochu jako kurva?“ zamračila se.

Anna se kupodivu neurazila. Naopak, uchopila Petřinu ruku, položila ji na svůj klín a řekla: „Omyl… To ty jsi kurva. Moje!“

Petra se vymrštila a v tu ránu byla u dveří. Ty byly však zamčené.

„Okamžitě mě pusť! Tady končím!!! Tvýmu otci řeknu, že tě učit nebudu, že na to prostě nejsi!“

Anna došla až k Petře a soucitně na ni pohlédla. Všimla si, jak se jí rozčilením roztřásla brada. A pak, s výrazem tvrďáka potichu, leč o to důrazněji řekla: „Ani to nezkoušej, nebo přijdeš o práci. Nechám tě fotrem vyhodit a věř tomu, že už si nikdy v životě ani neškrtneš, až mu pěkně barvitě popíšu, jak ses rochňala v panenský krvi jeho dcerušky a co všechno jsi s ní prováděla!!!“

Tvářila se zlověstně, jako by to snad ani nebyla ona. Kde byl konec tomu roztomilému ptáčátku, kterého by jeden při pohledu na něj byl schopen ulíbat k smrti?

djHedus (11.07.2013 01:20:56) 28/35
Lesbický sladký démon Kapitola 2
Anna den co den zásobovala Petřinu emailovou schránku milými vzkazy, i kdyby mělo jít o pouhá přání krásného rána, krásného poledne, večera či noci. Byla nesmírně milá, ale bohužel také velice mladá.
„Vždyť je jí teprve šestnáct!“ bránila se Petra, když Renata vyslovila domněnku o virtuální platonické zamilovanosti.
„Takový mláďátko!“ rozesmála se pobaveně, „Bože, je z tebe úplně hin. Podívej, tady jak píše: Jsi jako nebeská bytost na zemi, jako perla v rybníce, jako diamant mezi oblázky… A kde se rodí moje sny? Vnořují se do lásky…“
„Nech toho, vždyť je to pěkný. Ale stejně… Za pár dní zapomene, že něco takovýho psala a hlavně komu. Já vedle sebe potřebuju dospělou ženu.“
„Takže o ní přemejšlíš,“ všimla si Renata a poťouchle se usmála.
„Ale hloupost,“ bránila se Petra.
„Mladý masíčko je holt ještě pružný a nezkažený…“ smála se Renata.
„Nech toho. Nejsem jako ty. To ty bys ji hned zneuctila, chudinku malou,“ namítla Petra, ale také se musela smát.
„Ale máš pravdu, ty potřebuješ někoho, kdo to má už v hlavě opravdu srovnaný. Ale není nic špatnýho na tom, když si budeš toho opěvování zatím hezky užívat.“
Měla pravdu. A možná víc, než si myslela. Petra se musela stále odvracet od myšlenek na Annu, které byly čím dál vtíravější. Dělala jí tolik dobře jenom představa, jakým způsobem si ji svými maily získávala? Anebo počínala cítit něco víc? Tuto myšlenku zavrhla okamžitě. Byla nesmírně pohledná a Petra věděla, že jednou Anna dospěje v přenádhernou ženu. Ale zatím působila stále pouze tím nezralým dojmem. Při představě, že by s ní měla mít něco intimnějšího… vždyť by to mohla být její dcera! A tak si s ní pouze vyměňovala řádky, aniž by dala Anně jakoukoliv naději a krásná zamilovaná slova jí neopětovala. Během svých vystoupení a koncertů, které byly veřejnosti přístupné, sledovala její pronikavé oči, jak na ni s výrazem zbožného vyznavatele hledí a každým dnem víc a víc si to užívala.
„Nechceš se chvilku zdržet?“ zeptala se Anna s nadějí v hlase po jednom z dalších vystoupení.
Opět šlo o jakýsi raut, jídla a pití přehršel na vyzdobených stolech a atmosféra jedinečná.
„Proč ne,“ nebránila se.
Tentokrát měla náladu trochu posedět, popovídat, popít… K dispozici zdarma bylo pouze červené víno, což sice ani jedna nechápaly, ale danou skutečnost přijaly a přestože obě dávaly přednost vínu bílému, tak darovanému koni na chrup nehleděly a sytě rudým nápojem nepohrdly.
„Můžu se tě zeptat na něco osobního?“ prolomila ticho Anna, když dopila první sklenku sladkého vína.
„Můžeš to zkusit,“ usmála se Petra.
„Chodíš s někým?“
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Můžeš mi vysvětlit, jak může být takhle nádherná žena sama?“ zajímala se.
Petra nevěděla, zda tato věta patří opět mezi poklony, kterými ji Anna uctívala velice často, nebo v tom bylo víc. Ale protože byla po dvou sklenkách sladkého vína lehce omámená, potěšeně se usmála a více v tom nehledala.
„Možná proto, že se nechce vázat,“ usmála se a přiťukla si o Anninu skleničku.
„Nemyslím si, že je to tvůj styl,“ nesouhlasila s ní.
„Možná proto, že nemůže na někoho zapomenout,“ řekla tiše.
Vyměnily si dlouhý, vše říkající pohled. Skrze něj jako by si mohly vyměňovat myšlenky a na okamžik se ocitly na stejné frekvenci. Jakési souznění, či pochopení. Spojovalo je v tu chvíli více, než byly schopny připustit. Na své okolí zapomněly…
„Dámy, večírek končí,“ ozvalo se vedle nich.
Číšník s podnosem plným použitých skleniček netrpělivě očekával, kdy se budou chystat k odchodu.
„Ještě se mi nechce domů,“ řekla tiše Anna a pohlédla prosebně na Petru.
Ta, omámená nečekaným sledem událostí, navrhla: „Možná, že mám doma nějakou láhev…“
Ale nemyslela doma, jako doma, ale jako v ateliéru u Renaty. Neměla zrovna plodné období, takže bylo jisté, že do ateliéru té noci nepřijde. A pokaždé měla v baru po ruce něco na povzbuzení či prohloubení fantazie…

* * *
Hodiny
Dívala se na barvami pocákanou zeď. Visel tam obraz. Roztékaly se na něm hodiny od Salvadora Dalí. Výjev na Petru působil zvláštním dojmem. Možná jí připadal lehce zvrácený, přesto z nějakého důvodu přitahoval její pozornost. Nevěděla, co si o něm myslet. Byl bizarní a zároveň tolik pochopitelný. Stejným způsobem hodnotila Annu, která stála pod tímto poutavým dílem. V ruce držela sklenku červeného vína. Ačkoliv Petra vždy dávala přednost sportovně oblečeným dívkám, tak Aniny večerní černé šaty bez ramínek upoutaly její pozornost. Vypadala v nich elegantně a svůdně zároveň. V přítmí a pod vlivem zrádného sladkého vína, které se dalo pít na litry jako neškodná šťáva, na Petru náhle působila dojmem dospělé ženy a ne coby mladičká slečna zbožně na ni hledíc jako na svatý obrázek. Přistoupila blíž a napila se z její sklenky.
„Jsi krásná…“ vydechla Anna rozrušeně, když se Petra mimoděk dotkla její ruky v okamžiku, kdy jí vracela skleničku.
To ji motivovalo k tomu, aby se přestala zdráhat a objekt svého zájmu roztřeseně políbila.
„Bože, jsi tak mladá,“ zašeptala Petra, ale nebránila se.
Možná alkohol v hlavě, který dokázal vymazat veškeré zábrany, se stal důvodem probíhajícího okamžiku. Důvodem horkých polibků opisujících jemné kontury dvou ženských těl, jež ztrácela svršky, aby se o několik chvil později zahalila do hedvábných nadýchaných peřin. Ani nepomyslela na to, kolik žen těmi peřinami pod vahou Renatiných paží spočinulo… Za jiných okolností by se to jistě nestalo. Ale síla přítomného okamžiku je nenadále spojila dohromady. Anna si připadala, jako by se ocitla v náručí Bohyně. Do té doby si podobné události pouze představovala. Přála si proměnit se ve zvučný klavír. V jeho klávesy, kterých by se Petra s citem dotýkala… Náhle se její sny staly skutečností a Petřiny jemné ruce skutečně hladily Anino rozhárané tělo. Bála se jí dotyky opětovat. A na druhou stranu se obávala, že pokud to neudělá teď, již nikdy více nebude mít příležitost. A proto se zdráhat přestala a Petru bez dalších myšlenek hladila a líbala. Její ruce, které obdivovala za to, jak dokázaly něžně klouzat po klávesách klavíru. Její hruď, se kterou tajně splývala každého večera ve svých myšlenkách. A její… ano, i takové představy nesčetněkrát měla. Ruměnec jí poléval tváře, kdykoliv si na své myšlenky vzpomněla. A zmítala se v záplavách euforie a zároveň i bázně, když si uvědomila, že již přestaly být pouhým snem.
Tma nad městem začala postupně řídnout, když se od sebe dvě znavená, opilá, vyprahlá těla, avšak s pocitem dokonalého naplnění, oddělila.
Petra se probudila dávno po poledni s těžkou hlavou. V ateliéru byla tou dobou již sama. Díkybohu, pomyslela si v tu chvíli. Kocovina s ní lomcovala na všechny strany a více, než ta fyzická k ní jako přísný učitel promlouvala ta morální. Na prostěradle „lože hříchu“ zaschlo několik kapek panenské krve. Jako flashback se náhle Petře vybavila vzpomínka na okamžik, kdy k této události došlo.
„Bože, ty jsi ještě nikdy…“ vydechla Petra v danou chvíli a nevěřícně hleděla na svou krví potřísněnou ruku.
„Miluju tě… moc miluju,“ zasténala Anna v lehkém záchvatu opojení a posunula Petřinu ruku zpátky do svého klína, aby s ní znovu splynula.
Vedle ležela fotka. Usmívala se z ní Anna, tou dobou ještě nedotčená. Petra zírala na tu fotku, a kdyby se mohla teleportovat na druhý konec zeměkoule, okamžitě to udělá. Na druhé straně bylo napsáno: „Miluji Tě. Navždy Tvá A.“
Došla příliš daleko. Jak něco takového mohla vůbec dopustit? Mohl za to ten alkohol? Nebo slova obdivu, která dělala Petře nesmírně dobře? Nebo dokonce obojí? Ať to bylo cokoliv, chápala, že to přehnala.
Když se Renata vrátila do ateliéru, Petře bylo ještě hůř.
„Ty jsi blázen!!!“ spráskla ruce poté, co pochopila scénář předešlého večera a automaticky vyndala z baru trochu koňaku, aby přichystala kamarádce řádný vyprošťovák.
„To tys furt říkala – mladý masíčko, mláďátko!“ vykřikla Petra zoufale a neměla daleko k slzám.
„Říkala jsem ti, ať si TO užíváš. Ne, ať si s NÍ užíváš!“
„Já vím,“ přikývla, „Nevím, jak se to mohlo stát…“
„Jo, holka, chlast je svině… Ale zase to tak neřeš. Třeba to sama nebude tak hrotit,“ snažila se ji povzbudit.
„Myslíš?“
Nebyla to otázka, nýbrž jakési ironické konstatování. Načež položila na stůl fotku s vyznáním lásky.
„Pane jo, zlomíš tomu kuřátku srdce,“ pohlédla soucitně na usmívající se Annu.
Pochopila, že z její strany o nějaké jednorázovce nemůže být řeči.
„Co bys dělala ty?“ zeptala se kamarádky na názor.
„Já? Znáš mě, už bych se jí neozvala,“ připomněla Petře způsob, jakým kdysi dala i jí samotné najevo, že nemá dělat závěry z toho, k čemu mezi nimi došlo, „Ale ty jí to zkus nějak citlivě vysvětlit.“
Renatě se to radilo. Byla zvyklá na ledascos. Ale Petra se cítila provinile. Bylo jí Anny líto, ale na druhou stranu moc dobře věděla, že ji nechce. Nepřitahovala ji, zkrátka jí připadala příliš mladá. Proboha, vždyť jí bylo teprve šestnáct! Nechápala samu sebe, jak mohla něco takového dopustit. Slůvka chvály se poslouchala tak krásně… Vlastní marnivost a sebestřednost ji přivedly tak daleko, že propásla okamžik, kdy měla tomu všemu učinit přítrž.
„Můžeme se sejít?“ napsala Anně stručnou sms poté, co dlouze přemýšlela, co má dělat.
Nechtěla být zbabělec. Musela s ní jednat na rovinu, z očí do očí, přestože by se jakémukoliv dalšímu kontaktu nejraději vyhnula. Odpověď přišla záhy:
„Ach bože, lásko! :) Nebudeš tomu věřit, ale zrovna jsem na Tebe myslela! Na tu krásnou noc. A doufala jsem, že se ozveš. Opět jsi mě nezklamala… Od první chvíle jsem věděla, že jsi ta nejlepší žena pod sluncem!“
„Tak se na to podívej,“ podala Renatě mobilní telefon a srdce cítila v krku – jako by jej snad měla každou chvíli vyzvracet.
„Upřímnou soustrast,“ vydechla Renata a nalila Petře další sklenku koňaku.

* * *
Anna už na smluveném místě čekala. Oblékla si upnuté tričko červené barvy, které zvýrazňovalo její partie a černé bokovky. V ruce třímala rudou růži a zasněně se usmívala do dáli. Byla tak kouzelná… Jako panerka čekající na svého prince. Vzbuzovala v Petře ochranitelské reflexy. Snad by v tu chvíli nedopustila, aby kdokoliv té dívce ublížil, včetně jí samotné.
„Ahoj!“ zvolala a celá natěšená políbila Petru na ústa.
„Počkej,“ zarazila ji, „půjdeme někam, kde nejsou lidi.“
„Ale vždyť se nemáme za co stydět!“ namítla Anna a chytla Petru za ruku.
Petře to bylo nadmíru jasné. Aby se styděla, když vedle ní Anna hrdě kráčela, div se nenadnášela. Její pohled jako by všechny kolemjdoucí upozorňoval na to, že jsou pár a její vnitřní hlas křičel: „Všichni se dívejte, tato slečna UMĚLKYNĚ je MOJE přítelkyně!“
O to ale Petře nešlo. Nebyl v tom žádný stud. Jenom nechtěla dělat scény na veřejnosti. Chtěla být s Annou co nejrychleji hotová, aby celou událost zbytečně neprotahovala.
„Chtěla bych s tebou mluvit,“ řekla tiše, když se ocitly samy na lavičce u řeky.
„Já taky, Péťulko. Přinesla jsem ti takovou malou pozornost,“ rozzářila se a vyndala z batůžku porcelánový hrnek s jejím jménem, „To abys na mě myslela, až budeš pít ráno kafíčko…“
Hrnek pro Petru
„Proč si děláš takovou škodu? Kytička, dárek… Aničko, já si myslím, že si mě až příliš idealizuješ.“
„Nelíbí se ti?“ zatvářila se nešťastně.
„Ale ano, líbí.“
„To já, viď? Nejsem pro tebe dost dobrá…“ sklopila zrak a v jejích očích se zaleskla slza.
Byla tak kouzelná… A Petra pocítila opět to ochranitelské cosi, které by mladičkou Annu bylo nejraději odneslo pryč z toho příšerného světa, kde lidé jsou zlí a nečestní… Hleděla na ni chvíli s pocitem provinilosti. A pak, znenadání a naprosto nepochopitelně navzdory všem předešlým myšlenkám i plánům uchopila Annu za ruku a zašeptala: „Tak to není.“
A pak ji políbila. V tu ránu po slzách nebylo ani památky. A bohužel ani po předešlých předsevzetích.
„Už jsem se bála, že mě nechceš,“ šeptala Anna a tiskla se k Petře, div ji doslova neumačkala.
Petra ji něžně uchopila za ruku a vedla ji podél říčky do města, odtud na sídliště, až ke svému domovu.
„Přála bych si, abys mi to udělala na klavíru,“ zašeptala Anna vzrušeně a nechala by se od Petry odvést kamkoliv, třeba až na konec světa.

djHedus (11.07.2013 00:53:50) 27/35
Lesbický sladký démon Kapitola 1
Renata byla Petřina spása. Když držela klíče od jejího ateliéru, kde měla možnost bez sebemenších rozpaků a dle libosti cvičit na piáno, cítila se nadmíru spokojeně. Mohla zde trávit tolik času, kolik potřebovala. Bez hysterického klepání sousedů beze špetky pochopení k umění. Bez jakýchkoliv jiných rušivých elementů…

Petřina kamarádka Renata byla vášnivá malířka. Ale protože nesnášela spojování povinnosti s produkty její fantazie a nerada byla omezována časem, věnovala se tomu pouze v soukromí. Díky své velké fantazii a vášni, se kterou se věnovala svým dílům, si dokázala ke své běžné výplatě i celkem slušně vydělat. Mívala plodná období, ale také i zcela neproduktivní, kdy ateliér prakticky nenavštěvovala. Bývala tak trochu bohém… Její ložnicí, respektive prostornou postelí, jež byla součástí inventáře ateliéru, prošlo už bezpočet žen i mužů. Vodila si je právě tam, protože byla zvyklá určitá odvětví svého života od sebe oddělovat. Občas se totiž stalo, že láskou zklamané slečny se jen těžko smiřovaly se způsobem, jakým se s nimi spřátelila a pak je jako použitý ubrousek odhodila a plazily se za ní jako popínavé květiny. Ale protože byla rovněž neskutečným flegmatikem, žádné citové výlevy či srdceryvné výčitky ji nedokázaly vyvést z míry. Petra těm, které propadly Renatinu kouzlu, ani trochu nezáviděla. Ale měla Renatu ráda. Ačkoliv byla jako partnerka pro vztah naprosto nepoužitelná, o to spolehlivějším parťákem na přátelském poli dokázala druhému být. A Petra si jí za to nesmírně vážila. I s tím piánem jí vytrhla trn z paty. Kdyby nebylo jí, neměla by se kde připravovat na svá malá vystoupení.

Petřina hra na klavír

Petra byla, stejně jako Renata, umělecky založená. Pracovala v jedné marketingové společnosti, ale občas po večerech hrála na piáno v restauraci. Stát se pianistkou byl vždy její sen. Avšak okolnosti tomu chtěly jinak a ona pochopila, že jen tak ve světě hudby neprorazí. Ale vše spojené s hudbou ji bavilo a naplňovalo takovým způsobem, že byla ráda za každou příležitost, kdy mohla být o něco blíže svému vytouženému snu.

Po rozchodu s dlouholetou partnerkou Lucií se přestěhovala do garsonky, kde jí dělal společnost jenom Amadeus, šestiletý mourovatý kastrovaný a nadmíru vykrmený kocour, který si domácí pohodlí užíval skoro stejně, jako filmový Garfield. Byla tam poměrně spokojená, až na ty papírové zdi, díky nimž nemohla na své pianino prakticky vůbec hrát. Svou práci nesnášela, ale na druhou stranu byla vděčná, že nějakou má. Svého šéfa měla stejně tak ráda, jako svou práci. Ale vyjít s ním bohužel musela. O to raději utíkala ke svému pianu, do ateliéru a následně do kaváren a restaurací, kde občas hrála při různých příležitostech. Moc velký zájem o ni zpočátku nebyl, ale doufala, že se jednou dopracuje dál.

„Musíš mít nějakou reklamu,“ kladla jí často na srdce Renata, když vyslechla sáhodlouhé nikam nevedoucí zoufání o tom, jak složité v dnešní době je prokázat svůj talent.

„Dala jsem si inzerát na internet a do novin,“ namítla Petra.

„To je málo,“ zakroutila nesouhlasně hlavou Renata, „Chce to větší grády. Mrkni na moje stránky… Jestli chceš, pomůžu ti s tím.“

Renata měla skutečně dobře propracované internetové stránky, kde nabízela své obrazy a díky nimž také velice často svá nejlepší díla dokázala zpeněžit. Také své výtvory pravidelně zviditelňovala na různých uměleckých webech. A totéž plánovala pro Petru. Nafotila pár fotografií, natočila s ní několik nahrávek, pomohla Petře s vytvořením poutavého designu… Výsledek byl lepší než původní očekávání. Ale návštěvnost stránek nebyla nijak závratná. Tři čtvrtě návštěv zde měla sama Petra, aby se podívala, zdali nedošlo k nějakým změnám – objednávkám, komentářům a podobně. Domnívala se, že ta ostatní kliknutí byla jen čistě náhodným aktem.

„Nic si z toho nedělej, brouku. Všechno má svůj čas zrání,“ těšila ji často Renata.

Bez ní by se Petra cítila osaměle a prázdná.

* * *

„Můžu dneska u tebe přespat?“

Od Renaty to bylo svým způsobem neobvyklé. Měla ráda svůj klid, za nic na světě by jej nevyměnila. Ani její ateliérové večírky nekončily společně strávenou nocí až do rána. Renata měla ve zvyku posílat slečny okamžitě po akci do tmavé noci, i kdyby jim měla sama zavolat taxíka.

„Klidně, stalo se něco?“ divila se Petra.

„Ne, o nic nejde. Řeknu ti to pak…“

„Dobře… Ale na sedmou musím jít hrát do experimentálka, mají tam nějakou akci,“ řekla.

„To nevadí, doprovodím tě,“ rozhodla se Renata.

Petra byla vlastně ráda, že má společnost. I když ve chvílích, kdy se její ruce dotýkaly kláves klavíru, jakoby náhle přestal existovat čas. Všechno se vpilo jen do té melodie, do zvuku nesoucího se prostorem, do libého hlasu souměrně tvarovaného piána. Vnímala jen to, jak se bříška prstů dotýkají kláves a vše ostatní jako by odvál čas. Neviděla lidi, jejich tváře, zvědavé oči, úžasem otevřená ústa. Nevěděla, že svým projevem dokázala leckterého posluchače nadchnout, vtáhnout jej do svého světa hudby a umění. Čas neexistoval. Pro ni samotnou to byl prostý okamžik, ale ve skutečnosti se jednalo o tříhodinový bezchybný koncert. Vrátila se zpět až se závěrečným potleskem.

„Ty vole, bylas skvělá!“ zvolala nadšeně Renata, když spolu vykročily do temné noci, „No, promiň za ten výraz, ale nemám slov!“

„Fakt se ti to líbilo?“ zeptala se Petra a byla potěšena.

„Děláš si srandu? Oproti tomu, jak jsi hrála předtím… to se vůbec nedá srovnávat! Kdybys viděla ty lidi… Garantuju ti, že od týhle chvíle budeš plně využívaná.“

„Jsem tak ráda, Reny… Díky tobě, protože nebejt tebe, tak se nehnu z místa.“

„Co bych pro tebe neudělala,“ usmála se Renata.

U Petry doma si otevřely láhev vína, aby vydařený večer náležitě oslavily. Když dopíjely druhou láhev, konečně došlo i k rozhovoru o tom, co se Renatě přihodilo.

„Proč jsi potřebovala spát u mě?“ zeptala se Petra.

„Jedna nána mi nedá pokoje. Čekám, až ji to přejde…“ vysvětlila.

„Zase zhrzená duše?“ odhadla.

Renata přikývla. Petra se na ni podívala možná trochu přísněji, jak mívala ve zvyku, když se jednalo o nějakou z podvedených naivních slečinek, které očekávaly mnohem více, než jim dokázala Renata dát. A tento výraz na Renatu platil.

Petra s Renatou popíjejí víno

„Já vím, jsem hrozná… Ale můžu za to? Poprvý ji někdo vylízal, a teď si asi myslí, že se z toho začne země otáčet na druhou stranu. Víš, jaká jsem. Víš, že s nikým nemůžu žít.“

„Možná bys tohle měla těm holkám říkat dřív, než k tomu dojde,“ namítla Petra.

„Když ona jaksi skoro nikdy není příležitost. Vždycky se to semele tak rychle…“

„Já ti nechci radit… Ale jednou se ti to může vymstít.“

Rozhovor byl u konce. Bylo na čase jít spát. Naštěstí druhý den ani jedna nikam nevstávala, mohly si pěkně pospat.

***

„Vážená slečno Poláčková … Ne, toto oslovení zní tak formálně a vlastně i cize… Nejraději bych Vás oslovila křestním jménem, ale nechci být troufalá. Proto dovolte, abych Vás oslovila „Slečno Umělkyně“.

Omlouvám se, pokud mé řádky nebudou dávat smysl. Jsem plná dojmů a slova se mi v hlavě perou a já je neumím uspořádat. Proto píši tak, jak ke mně mé myšlenky přicházejí a budu doufat, že Vás to neodradí.

A proč Vám píši? Včera jsem se zúčastnila Vašeho koncertu a od té doby na Vás pořád myslím. V hlavě mi zní melodie Beethovenovy sonáty „Měsíční svit“, kterou jste hrála. Měla jsem možnost stát kousek od Vás a sledovat Vaše prsty, jak ladně plují po klávesách klavíru. Chtělo se mi plakat, neskutečně jste mě dojala! Ta procítěnost, které byl plný Váš projev, mě přiměla k napsání tohoto mailu. Musím Vám napsat, že po včerejším zážitku Vás toužím slyšet znovu.

Se srdečným pozdravem…

Anna.“

„Bože, to je rozkošný!“ zakřenila se Renata, když si přečetla dopis plný slov neskrývaného obdivu.

„Nikdy mi nikdo nic tak krásnýho nenapsal,“ vydechla Petra a znovu se zahleděla na monitor.

„Všechno je jednou poprvý, zvykej si… Jednou takhle na tebe budou stát ženský frontu.“

„Chtěla bych, aby tohle četla Lucie,“ vzpomněla si na svou bývalou přítelkyni.

„Lucii úplně vypusť. Péťo, už je to rok! To bylo nejlepší, co jsi mohla udělat, když jsi od ní odešla. Ta holka tě brzdila úplně ve všem a ty to víš…“

„Máš pravdu. Je načase, abych začala novej život. A víš co? Já tý slečně odepíšu. Udělá jí to radost, ne?“

„No to si piš! Ta upadne ze židle, až zjistí, že jí odepsala ta „SLEČNA UMĚLKYNĚ!!!“ Jen do toho, drahá.“

Chvíli přemýšlela nad tím, co má odepsat. Renata odešla vyzkoušet, zda je před jejím domem i ateliérem „čistý vzduch“ a Petra se pustila do práce. Uvařila si kávu a pohodlně se usadila ve svém křesle. V tu ránu měla na klíně Amadea. Chvíli předl a za pár okamžiků usnul. Krásně ji hřál. Nakonec nacvakala několik děkovných vět:

„Milá Anno, velice děkuji za mail. Vaše slova mě nesmírně potěšila a zahřála u srdce. Budu ráda, když kdykoliv v budoucnu navštívíte mé vystoupení. Rozpis akcí můžete sledovat na mých stránkách. S pozdravem Petra Poláčková.“

Mail odeslala. A pak si spokojeně prohlížela své internetové stránky. Renata měla pravdu. Návštěvnost od předešlého vystoupení začala vzrůstat a ještě týž den Petře přišly první maily s prosbami o vystoupení na různých oslavách.

A neznámá Anna? Téměř obratem odepsala:

„Slečno Petro, ani nemohu uvěřit, že jste mi vážně odepsala! Víte, ani jsem v to nedoufala. Vím, jak to chodí mezi umělci. O nás, obyčejné lidi, se příliš nezajímají. Jsem neskutečně ráda, že VY jste jiná! A přiznám se, myslela jsem si to. Vlastně jsem v to tajně doufala a jsem teď šťastná, že jsem se ve Vás nespletla.

Mám k Vám prosbu. Myslíte, že bych Vás po Vašem dalším vystoupení mohla požádat o podpis? Předem Vám děkuji.

Anna.“

Bylo to nesmírně krásné… Nikdy předtím ji nikdo takto neobdivoval. Všichni brali její talent jako samozřejmost. Možná proto, že jej za talent ani nepovažovali. Prostě hrála na klavír. Jako x dalších lidí. Lucie v jejích snech neviděla žádný smysl. Uvažovala zcela jiným způsobem, vědecky. Pracovala ve výzkumném ústavu a více než vážná hudba nebo jakýkoliv druh umění ji zajímalo, co se děje pod mikroskopem. Ne, že by Petře v čemkoliv bránila, to určitě ne… Ale stejně si po jejím boku připadala tak nějak nedoceněná. Obě měly své sny, své dva odlišné světy a občas, jako by se potkávaly v nějakém „mezi-světě“. Přičemž ani jedna neměla sebemenší ponětí o tom, co se odehrává ve světě té druhé. A tak se po sedmi společných letech stalo to, co bylo v podstatě nevyhnutelné. Jejich „mezi-svět“ se začal zmenšovat, až se přestaly potkávat úplně a jednoho dne se i jejich cesty rozdělily.

Jediná Renata Petřiným snům věřila. Byla báječnou přítelkyní, avšak jak už bylo řečeno, pro všechno ostatní nepoužitelnou. A teď neznámá Anna. Jak málo slov stačí k tomu, aby se v minulosti tolikrát podceňovaný člověk rozhořel jako k nebesům sahající vatra? Náhle byla plna chuti se sebou něco dělat, protože konečně viděla, že všechno mělo smysl a vynaložené úsilí přinášelo první ovoce.

* * *

Sál byl naplněný k prasknutí. Stoly se prohýbaly pod těžkými tácy jídla a lidé se bavili. Petra na okamžik pocítila již dávno zapomenutou trému. Možná proto, že měla přijít její doposud tajná obdivovatelka Anna. Zvuk bušícího srdce na malou chvíli přehlušil vše, co se odehrávalo ve hlučném sálu, cinkání příborů, smích lidí, vrzání židlí, dusot malých dětí… Ale jakmile usedla na židličku k pianu a bříška svých prstů spojila s klávesami, opět se ocitla v jiné dimenzi. Tam, kde byla ukrytá před okolním světem se vším, co bylo jeho součástí. Jen co se rozezněly první tóny její oblíbené měsíční sonáty, hluk v sále se utišil a čas plynul pouze v harmonii s tóny Beethovenovy skladby. Ticho bylo vždy pouze na okamžik zapuzeno bouřlivým potleskem, ale poté hrála dál. Tichých rušivých elementů, tedy občasného kašlání nastydlých posluchačů, cinkání lžiček dotýkajících se šálků s kávou, toho si pranic nevšímala. Zazněly ještě tři Beethovenovy skladby, Óda na radost, Patetická a Osudová. Po krátké přestávce zahrála za asistence houslistky z Vídně, kterou pro tuto příležitost rovněž najali, Largo z Dvořákovy Novosvětské. Společně zahrály ještě další dvě skladby.

Jakmile dohrály, celý sál prostoupil takřka ohlušující aplaus. Od pořadatele vystoupení dostala pečlivě nazdobenou kytici rudých růží a poté se mohla účastnit dalších akcí, které toho večera měly ještě proběhnout. Kdyby se neměla sejít s Annou, asi by se rovnou vydala na cestu domů. Annu poznala hned. Stála naproti ní, ve sněhově bílé halence s rozepnutými knoflíčky u krku. Okolo límečku měla dámskou kravatu, ne uvázanou, nýbrž ležérně přehozenou přes dekolt a poměrně dost povolenou. K tomu měla černé společenské kalhoty. Na první pohled vypadala velice elegantně, přestože šlo o eleganci spíše nedbalou. A také byla na první pohled velice mladá.

„Ani mi neuvěříte, jak neskutečně ráda vás poznávám!“ přistoupila k Petře a oči jí zářily štěstím.

Kdyby jí do nich svítilo slunce, snad by byla schopna samou radostí házet prasátka po zdech.

„Můžeme si přece tykat, ne? Ahoj,“ podala jí přátelsky ruku.

Anně se podlomila kolena a zasněně pohlédla skrz Petru. V ten okamžik věděla, že se právě zamilovala. Něco zvláštního cítila již předtím, těsně poté, co slyšela Petru poprvé hrát. Během jejich společné konverzace přes e-mail ty zvláštní pocity rostly a začínaly získávat určitý směr. A právě ten došel svému cíli v tu danou chvíli, aby se proměnil v počínající lásku.





Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské

djHedus (06.07.2013 22:04:03) 26/35
A Ještě jeden:) Co vy na To?:)
Zlo


Jana otevřela dveře, vstoupila na verandu a zhluboka nasála do plic, čerství venkovský vzduch. Byla to až nečekaně příjemná změna oproti městskému smogu, na který byla celé ty roky zvyklá. Naskytl se jí úžasný pohled. Veliká zahrada plná ovocných stromů poskytovala přímo báječné místo ke hraní jejímu šestiletému synovi Petrovi. Pozorovala pohupující větvě pod mírným vánkem větru. Najednou ucítila něčí ruce na ramenou.

„Baf“, ozval se hlas za ní.

„Ale Michale, vždyť přece víš, že mě jen tak snadno nevyděsíš“, pronesla klidným hlasem. Přitom se prsty jemně dotknula jeho mužných rukou.

„Je to nádherný dům. Myslím, že je to konečně to pravé co hledáme“, koukal společně s ní do zahrady.

„Bude to tu potřebovat pár oprav, ale to nebude problém. Zítra zavolám Davidovi, aby se na to podíval“.

„To je ten elektrikář?“.

„Ano přesně ten, ale dokáže si poradit aji se spostou jiných věcí“.

„Ještě žě máš tolik známích, jinak bychom si museli na vše zvát firmy“, uznale pokynula hlavou.

„Tak za ty roky co dělám u telekomunikací, pár známích co mě něco dluží, mám. Pojď, odvezu tě domů, ještě musím zajet do realitní kanceláře podepsat pár papírů, aby nám to vše konečně říkalo pane“.

Jana se vrátila domů, kde jí vítal jejich syn Petřík.
„Doufám, že jsi moc babičku nezlobil“, zeptala se ho. Petřík zavrtěl hlavou.

„Byl hodný jako vždycky. Pomáhal mi s večeří. Viď?“, utřela si Janina maminka ruce do zástěry.

„Díky mami, za pohlídání“.

„Mě nemáš za co děkovat. Vždyť víš, jak ho ráda hlídám. Povídej co dům?“, vyzvídala matka.
Jana jí začla nadšeně vyprávět o domu. Přitom tak horlivě gestikulovala rukama, až málem převrhla šálek kávy. Matka její radost sdílela, byla ve skrytu duše ráda, za jakého muže se dcera provdala. Dokázal se postarat o rodinu a měl smysl pro povinnost. To byly hlavní atributy, jenž se jejímu manželovi nedostaly. Nechtěně se jí vrátili vzpomínky na minulost, kdy s malou Janičkou na klíně seděla u kychyňského stolu a počítala, zda li má na zaplacení nájmu.

„Buď ráda za to jakého jsi našla muže. Dokáže vydělat peníze a hlavně finančně zajistit rodinnu“

„Ale mami, pro peníze jsem si ho nebrala. Brala jsem si ho pro jaký je uvnitř“.

Ve dveřích zarachotili klíče a do předsíně vešel Michal. Malý Petřík utíkal s jásotem přivítat tatínka.
„Ahoj Petříku, zítra si můžeš začít balit hračky. Pozítří se stěhujeme“.
Michal došel s Petříkem v náručí do kuchyně. Pozdravil tchýni, políbil na přivítanou Janu a zasednul ke stolu. Jana poslala po večeři Petříka navzdory jeho protestům spát a společně probírali dlouho do noci detailně celé nadcházející stěhování. Leželi vedle sebe na posteli, Michal si dal ruce za hlavu s hlubokým oddychnutím.

„Víš, vzpoměl jsem si, co říkala moje máma“
„Copak?“, zeptala se.

„Prý je lepší vyhořet než se stěhovat“, zasmál se.

„Pár dní bude teď docela hektických, ale nic co bychom nezvládli“, položila si hlavu na jeho hruď. „Spolu zvládneme všechno, lásko. Hlavně jsme na to dva a může nás těšit představa, že už se nebudeme muset mačkat v tomhle bytě“, políbila ho na ústa.

„Miluju tě“, zašeptal jí do ucha.

„Já tebe taky. Jsi ten nejbáječnější chlap na světě“

Vyměnili si několik něžných polibků. Dotýkal se jejího hebkého těla. Pomalu vsunul ruku pod noční košilku, prsty se letmo dotýkal pevných nohou. Pokračoval stále výš a výš, až ucítil zadeček, který ho vždy tolik vzrušoval. Jana na něj byla natisknutá, jemně ho kousala do rtu. Toho večera se spolu vášnivě milovali dlouho do noci, dokud společně neusnuli mileneckou únavou.
Ráno k snídani Michal ukusoval rohlík, namazaný marmeládou. Přitom s plnou pusou vykládal Janě, jak hned ráno v práci zavolá Davidovi, aby se podíval na elektřinu v novém domě. Jana začla plánovat, balení věcí do krabic. Přykývnul ,dokousal poslední sousto a odešel vstříc pracovním povinnostem. Po práci vyzvednul Davida a zajeli do domu.

„Hele, Michale. Teď mám pár dní volna, takže s tou elektřinou nebude problém. Není to nic hroznýho. Navíc na to jak je ten dům starý je tu všechno v poměrně dobrém stavu, je vidět, že předchozí majitelé investovali do oprav“, procházel se prostornou halou a přitom povzdychával. „Proč mě se nenaskytne taková příležitost? Za ty peníze bych ho bral hned“.

„A to si vem, že ho ta realitka nemohla prodat. Spoustě lidem vadilo, že je odříznutej za vesnicí, aspoň tak mě nastínili situaci, když jsem se jich ptal“, vysvětlil.

„A komu to dřív patřilo?“.

„Staršímu páru, děti jim podle mě odrostly a tak se odstěhovali do malého bytu ve městě“.

„No jo, jedni chtěj do klidu na venkov, jiní zase utíkají za prací. Divím se, že se jim chtělo na stáří do města. Od manželky poslouchám v jednom kuse, jak by si přála baráček na venkově. Já bych na venkově bydlet nemohl. Narodil jsem se ve městě a nějak mě zkrátka ten chaos a zmatek přirostl k srdci“, vytáhl z kufříku na nářadí, digitlní voltmetr.

„Davide, musím se ještě vrátit do práce, zase tam maj nějaký problém. Kdyby si cokoliv potřeboval, jsem na telefonu, jinak kolem šesté bych tu měl být zpátky. Ještě jednou ti děkuju“.

„To je v pohodě, však já si to vyberu jinak“, udělal na něj gesto, jak si přikládá imaginární lahev k ústům. David se zasmál, sebral klíče od auta ze stolu a odešel před dům k zaparkovanému autu.

Něco po šesté dorazil pro Davida. Našel ho v horním pokoji montovat nové stropní světlo.

„Tak jak to jde, kamaráde?“, zeptal se.
David byl tak zabraný do práce, že ho neslyšel přicházet a v momentě co promluvil, leknutím málem spadnul ze žebříku. Rozvyklaný žebřík Michal na poslední chvíli přidržel rukou a tím ušetřil kamarádovi nejednu modřinu.
David se na něj podíval.

“Ani mě nemluv. Jsem z toho blázen. Za dvacet let co dělám elektrikáře, mě ještě tolikrát nekopnul proud“.

„Ty jsi zapoměl vypnout pojistky?“

„Máš mě za nějakýho školáka? Právě že jsem je vypnul a dostal ránu. Když jsem došel k pojistkám, tak byli zapnutý, jakobych je vůbec nevypínal. Nechápu to“ Slezl ze žebříku dolů a cvaknutím vypínače osvětlil celý pokoj.

„Šikovnej kluk“, pochválil ho Michal. „Pojď, odvezu tě domů, deska si jse nadělal dost“, přitom mu do kapsy zastrčil několik bankovek.



Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské